prozření

Středa v 20:10 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Nateklý uzliny, zarudlý oči, bušící srdce, zauzlovaný střeva a nafouklý břicho.

Moje bulimický období bylo volání o pomoc, volání do záchoda mi připadalo jako řešení. Byla jsem hloupá, stále jsem hloupá. Huntovala jsem si zažívání. Systematicky, zvracívala jsem kvanta jídla denně. Přejídala jsem se a to příšerně. K tomu mi chyběli základní živiny. Odmítala jsem maso, veškeré živočisné bílkoviny a pak se schoulená v pokoji ládovala sušenkami a čokoládou. Schovávala jsem si jídlo do skříní. Jídlo totiž bylo má jistota. Pak jsem se vymlouvala, že jíst nechci nejedla následující den, pila mátový čaj a pak znova. Strašně moc jsem si tehdy přála aby si toho někdo všiml, aby mi přítel, maminka nebo sestra řekla, že to ví. Že to vidí, že mi pomůže. Tak moc jsem se styděla. Častokát jsem i zvracívala nahlas, dávila se,zvracela do igelitek a pak je vyhazovala do koše, aby to bylo cítít. Chodila s fleky na tričku, jen aby si všimli. Nevyplachovala jsem si pusu, aby, aby sečetli a podtrhli to, s čím jsem si sama nevěděla rady. Vzpomínam na doby, kdy mi hubnutí mělo pomoci odlákat depresi. A bylo to tak, jídlo byla hlavní priorita mého dne. Byl to kolotoč a já z něj tak moc chci spadnout, abych mohla vstát.

Vsadím se, že by to do mě nikdo z mého okolí neřekl. Jím na veřejnosti, pravidelně svačím a snídám a říkám slečnám, aby nepočítali kalorie a měli se rády. Kdo by to do mě řekl? Klamu tělem a to doslova. Mám krásnou postavu, přesto jak se huntuju. Moje tělo se stále drží, stále funguje. A já si to nezasloužím. Jsou dny kdy jím jako dřív, několikrát denně, menší porce, vyváženou pestrou a zdravou stravu. Ale pak jsou chvíle jako tato. Zalezu si do pokoje s hrnkem mléka a balíkem sušenek. Proč mléko? Proč jogurty? Snadno kloužou z žaludku pryč. Proto. Selhávala jsem pokaždé když jsem to udělala. Ničila jsem se dělám to pořád, jen díkybohu už ne v takové míře. Léčba? Léčbou je smíření. Vyléčíte se, pokud přijmete sami sebe takové jací jste.
Chtěla bych aby přišel den, kdy se podívám na svou fotku a řeknu si že mi to sluší a nebudu si lhát. Chtěla bych, aby přišel den, kdy nebudu porovnávat své nohy s nohama figurín, kdy se nebudu každou chvíli kontrolovat zda mi lezou žebra.
Chci aby přišel den prozření.
Chci se sprchovat a chodit plavat bez toho, abych odvracela zrak od svého těla.
Sama musím chtít jen to jen na mě. Nežeň se za pošetilým cílem. Je to zbytečný. A každý krok dopředu může znamenat i tři zpět. chce to čas. Dej si ho Vločko. miluj se, miluj svý tělo,zaslouží si to. Dlužíš si to.
 

opar

19. března 2017 v 16:54 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Kolikátýho že je?
Zase sedím na svý posteli v oparu umělě vytvořený mlhy a Kurt Cobain na mě řve Rape me.
Bolí mě z krkem.
Přijdu si ztracená. Chtěla bych bejt zas malá, běhat v borůvčí a nevědět nic. Nebejt dospělá.
Ale. Chtěla bych gramofon, poslouchat praskání desek, vysedávat na balkóně se sřídavým výhledem , kouřit cigarety a pít cokoli co teče. Sem tam se sebrat a jít na přednášku, každý ráno psát. Večer se opírat o bar a pa běhat bosky kolem katedrály.
Všechno. Jenom ne tohle. Jen ne zármutek opilej žalem, souložícící se vzpomínkama.

Lost

18. března 2017 v 20:58 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Ač vím co je za den, ač vím kde se nachazím, ač vím kolik je hodin, připadám si ztracená. Pohlcuje mě Nicota. Ztrácím se v prostoru. Čas mi proklouzává mezi prsty.
Ostříhala jsem si nehty a poslouchám melodický, chvílema agresivní melodie. Nebe pláče. Fénixovy slzy léčí, ty z nebe vyživují. Ale všeho moc škodí. Sníh taje, mění se v těžkou špinavou břečku a půda je zmatená. Vyděšená, jako já. Čeho je moc, toho je příliš. V mý hlavě je ticho.
Srdce v hlavě, jako by mělo spavou nemoc a to v hrudi nevědělo co dělat. Slýchám hlasy, zvuky jsou moc nahlas a přitom vzdálený. Jako by ke mě ledniča, máma i kohoutek promlouvali s kýblem na hlavě. Jako bych prožívala nesnesitelně pomalý infarkt. Ataku.
Volám o pomoc a zároveň mlčím. Mám chuť sezobat plato prášku naspaní, to bych si je ale musela namalovat.
Pomoz mi. Prosím.
 


Plavat

17. března 2017 v 20:11 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Podívej se mi do očí, odhrň záclony a řekni mi co vidíš.

Stříbřitý sítě, sítě pavučin,
než se do nich zas zamotám, snad se poučim.
Chce se mi křičet nevím jestli vzteky nebo ze zoufalství.
Mám vyschlý hrdlo, oči mě pálej, srdce a klouby bolej.
Masku s úsměvem jsem zafixovala lakem na vlasy, tak snad ješte vydrží.
Chci spolykat tubu, hrsti stopexu a pak plavat v moři. Nevím jestli vody, smutku, nebo krve. Ale chtěla bych
plavat. Nakonec možná budu plavat ve vlastních slinách.

horses

15. března 2017 v 21:08 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Tiskla jsem se k tělu zdatného silného tvora a chtěla usnout pod jeho nohama. V paprscích slunce se jeho srtst zdála být kovově rudá. Líbala jsem semišový nos a hleděla do obrovských očí. Tála při pohledu na třpytící se řasy. Celá od prachu s urousanýma nohavicema jsem si chtěla lehnout do slámy a spát. V bezpečí. V teple. Koně mi zachránili život, jejich přítomnost. Od malička mě to k nim táhlo. Hladím je opatrně, něžně a s rozvahou, chovám k nim tu nejhlubší úctu, respekt. P

Za svůj život jsem se setkala s mnoha koňmi. Elegantními, inteligentními a neskutečně překrásnými a silnými tvory. Každý byl jiný, ale každý z nich mě něco naučil. Každý z nich mi propůjčil sílu, rychlost a teplo. Pegasové s neviditelnými křídly. Já ta křídla vidím.

Běhala za mnou po ohradě. Když jsem se zastavila, ona též. Když jsem se otočila ona za mnou. Když jsem se rozběhla, ona taky. Následovala mě jako pejsek. Nenávidím člověka, který jí ublíži. Ty zkurvysyne!
Nenávidím lidi, kteří na tyto tvory vztáhnou ruku, nebo se jim nevěnují. Z celého srdce je nenávidím.
Koně miluju, koně jsou součást mého života. Koně jsou součást mě.

brzo

15. března 2017 v 7:39 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Jsem tu brzo. Chrápou tu počítače a oknem se line ospalé světlo. Všecko je ospalý a to je teprve středa.
Jsem tu brzo. Sedím v učebně, ťukám kdo klásvesnice.
Čtu řádky, které bych číst neměla. Nejsou pro moje oči, ale jsou o mě. Třeba mi je jednou přečteš.
Iron Maiden na mých prsou, jako by ten barevný potisk milovaný kapely mohl zaženat to prázdno v mý hrudi.
První ospalý ahoj. Poslední stisk klávesy.
Je přece moc brzo.

Ramones

13. března 2017 v 7:25 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Pondělí ráno. Jedu tramvaji dřív než brzo. Dlaně vysušený, koutky popraskaný, ale řasy mám modrý a vlasy taky ujdou. Sedím na barovce, líbám se s cigárem a hltám Ramones , krerý sedí naproti mě. Jsem v rozpacích, nevím jestli se na něj usmát, ať nejsem jak kurva bez punčoch s Kurtem na tričku. Káva je jazyk sám o sobě, píšpu tady. Můj jazyk se teď spíš předvádí. Kdybys tak chlapče věděl co teď píšu. Každopádně jsi sladkej v té mikině a roztahovákem v oušku. Do vlasů bych Ti zajela...prsty. Samozřejmě. Myslím, že zatáhnu matiku, když se usměješ.

Kudy kam?

12. března 2017 v 17:35 | Retrospektivní vločka |  waterborne
V kouři cigaret se chmury zakuckají a na malou chvíli utichnout. V alkoholu se utopí a ve smetanovým kouři na chvíli zaniknou.

Je z toho cejtit paradox, je z toho slyšet volání o pomoc?

Ztrácím se v kouři, ztrácím se v minulosti, ztrácím se v tichu. Ztrácím se i oblečení.
Cítím se jako zmuchlaný tričko hnijící za topením. Vlhkost a zvratky.
Kudy kam?
Pomoz mi najít cestu, buď můj kompas. Zároveň dýchací přístroj. Jsem astmatik a moje existence ztrácí smysl.
Jak může ztrácet smysl něco, co neexistuje?

my life is my neverending story

4. března 2017 v 13:47 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Chtěla bych si roztřídit myšlenky, nechci žít v nejistotě.
Skoncovat s tím, promazat historii a aktualizovat svý smutkem prohnilý nitro.
Škatulata hýbejte se. Tak běhaj z místnosti do místnosti v temnejch komnatách mého mozku.
Chtěla bych spát sto let a vytvořit si svůj vlastní Nekonečný Příběh, utéct od těch nekonečnejch stereotypích dní tady.
Chci nový život ve Fantazii. Novej život na úplným konci svejch snů, svejch možností.
Chci se krz sny vtěsnat do tý říše, létat na Falcovi, olizovat duhu a se zářícím Aurynem na krku, se cítít naživu.
Moje dětství bylo zaloený na Nekonečným Příběhu, moje přítomnost díky němu přežívá. Díky vzpomínkám. Nechám si symbol dvou propletených hadů vytetovat nad prsa, třeba mi to navodí dojem, že sny opravdu jdou proměnit ve skutečnost. A že si s Aurynem pod kůží budu moct opravdu přát cokoli. Mám síly víc než dost, za krkem šedesátikilovýho škrtiče a zlost v děravejch kapsách. Jsem agresivní, avšak docela klidná.
Tak teda do poslední chvíle do poslední síly být svůj.
Chci kompas, chci pod hordama špinavýho sněhu nalézt svoje Já.

agonie

28. února 2017 v 9:57 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Ágonie vzala tváře Vzteku do dlaní,
je mi jasný čím to zavání.
Nenávidím když mě deprese líbá,
před očima se mi v té chvíli stmívá.
Neboj se bejby, udržím Tě v teple,
přičemž mi strká ledový ruce pod tričko, nevypadá to teple?

Poslouchám Lanu del Rey a připadám si jako na drogách. Uvědomuju si, že nejsem na cvrlikání ptáků připravená. Že nejsem připravená na teplý dny plný světla. Hrob v mý duši je totiž pořád pohřbenej pod tunama shnilého černého listí a špinavýho sněhu. Není to tak dlouho co jsem se chtěla propadnout do hlubin rybníka.
Tahle zima odešla stejně jako přišla. Náhle, nečekaně a já nepředstírám, že mě to nevyvedlo z míry. Vyvedlo, ale ne na světlo. Naopak.
Potok myšlenek už neí zamrzelej a to nevěstí nic dobrýho.

Další články


Kam dál

NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.