únik

Pondělí v 19:43 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Stojím na balkóně, vzduch je vlhkej a studenej. Kouřím cigaretu a pozoruju harampádí na dvorku, na střeše boudy mňouká černej kocour.
Tóny skládby mi vháněj proudy slanejch slz od očí. Tyhle tóny, tahle slova, budu mít už navždycky spjatá s Tebou. Tenkrát byl taky studenej podvečer, pod nohama nám chroupal sníh. Bylo pár dní před mýma narozeninama. A já vypila moc vaječnýho koňaku. Můj žaluek mě nenáviděl. Stíny stromů se ke mě skláněli, když jsem zvracela na chodník. V mejch žilách koloval alkohol a strach z tvý očekávaný, blížící se smrti. Zvracela jsem a zářivě bílej sníh se zbarvoval. je to vzpomínka. Vzpomínka, kdy jsme kráčeli ve slepejch bodech lamp a já každám krokem víc avíc přála aby ta procházka nebyla poslední.
Tvý křehoučký tělíčko se třáslo zimou, dala jsem ti svojí bundu a šli jsme dál. A pak jsem vyzvracela část svý osobnosti na chodník. A tys byl u mě. Strčil jsi do mě čumákem, díval ses mi do očí tak přísně, že jsem přísahala, že už pít nebudu. Pokaždý když zvracím si na to vzpomenu. Je to zvrácená, přesto hřejivá vzpomínka.

Moje kůže je popraskaná, vysušená chlorem. Zase jsem začala plavat. Jsem ohnivý znamení a mým živlem je voda. Paradox je přece odpověď na všechno. Když plavu pod hladinou, svět utichne. Slyším jen tlukot svýho srdce a nic víc. Voda je tak zrádnej živel, jsme tak nadlelehčení, dokud nás zatopený plíce netáhnou ke dnu. Voda je moje zakázaný uvolnění. Vlhký vlasy a rozáhlý promočený plíce. Voda je únik a zakázaný uvolnění.
 

jogurt

13. listopadu 2017 v 16:08 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Mám myšlenkovou kocovinu.
Sedím na tvrdý židly na hodině literatury. Probíráme rozhněvance. Je listopad. Je třináctýho listopadu.
Snažila jsem se zastavit potok slz, kterej proramoval hráze mejch očí. Potáhla jsem s elektronky a snažila se přimět svý plíce aby se roztáhly, abych se nadechla. cestou do školy jsem v jedný z těch zaplivanejch ulic míjela nádhernýho psa. Měl vanilkovou srst a čený oči. Byl tak mohutnej a tak krásnej, ale ne jako ty.
Chybíš mi.

Je to tak moc živý. Je to živá rána v mý hrudi. Ta rána je hnisem zalitá, krví podlitá. Krvavá podlitá díra. Je to díra v mý hrudi. Bolí mě pokaždý když se do ní dostane zármutek. Zármutek je převlečená infekce. .
Večer Ti zas, jako každej měsíc v tenhle den, zapákím svíčku na parapetu a budu se tisknout k topení. Budu se tisknout k uměle vytvořenýmu teplu a budu si představovat, že se tisknu k tobě. A moje povlečení bude oáza černejch sametovejch chlupů a bezpečí. a já budu zas šťastná. A budu se usmívat když ráno otevřu oči a uslyším jak se dobejváš do ledničky, protože tam voní ta krůtí šunka. A pak čumákem strčíš do dvěří a natočíš hlavu nastranu. A já ti dám vylízat jogurt od snídaně.

forest

12. listopadu 2017 v 21:33 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Provlhlý klouby, vodou zkroucený vlasy, promočený oblečení. Mýmu tělu je zima, ale moje duše se usmívá. Usmívám se, hřeje mě velký silný tělo toho nejkrásnějšího tvora na zemi. Hřeje mě na duši ten pocit. Dívám se na svět krz jejich ouška, dívam se na svět z výše těch nádherně klenutejch svalnatejch hřbětů. Jejich hřbetů. Dotýkám se navhlý jemný šíje a cítím tu sílu, to teplo. Je mi nádherně.
Cválali jsme lesem, kličkovali mezi stromy.
Jestli bych si někdy mohla vybrat způsob jakým umřu, měla bych jasno.
Koně jsou láska na celej život. Ten můj bude dlouhej, pokud ...

8.dubna

Koně ze mě dělají lepšího člověka, s koňmi jsem to totiž Já. Nedokážu posbírat všechna slova.
Nejsem schopná je setřít se svýho jazyka. Nejsem schopná, je vyškrábnout z vlhkýho hrdla. Nejsem schopná je vylovit z toku svejch žil a seskládat je tak, aby definovala všechno to.
všechny city, které k těmto tvorům chovám. vše co ve mě jejich blízkost vyvolává.
Prostě použiji ta dvě uiverzální slova a prohlásím, že koně prostě miluju.
Jejich pokoru, sílu, statečnost. Pohyby, hluboký oči a tu sametovou srst. Tu rychlost,kterou mi propůjčují. koně mi dávají křídla. Vyrostou jim ze zad, když cváláme po loukách s větrem o závod. Nechám to všechno za sebou. To zlo, které mě sžírá. Nestačí nám, utečeme. Moje city jsou hlubší než Mariánskej příkop, jsou hlubší než hlubiny zoufalsvtí a močál smutku.
moje city jsou ryzí.
Byla jsem čtyři hodiny u koní a ty chvíle, z mýho těla vyplavili takové množství endorfinů, že mě to málem složilo.
poslouchám Lanu del Rey a pochod mejch myšlenek skládá novou symfonii, která bude na dobu neurčitou živit moje nitro. Vím, že deprese zase přikulhá s odřenejma kolenama a bude mě vysávat, bude na mě zlá. Vím, počítám s tím, že se zase sesypu, ale..
nikdy jsem se necítila víc naživu než v přítomnosti koní. Na jejich hřebetech, pod jejich nohama. Ve slámě, v bezpečí.
 


pocit

10. listopadu 2017 v 21:08 | Retrospektivní |  waterborne
Pohlcuje mě to. Ležím na matraci a propadám se krz tkaninu, strohý vlákna se pod mou vahou bortí. Ztracený švy praskaj. Bolí mě hlava z toho všeho. Bolí mě tělo, bolí mě srdce. Bolí mě duše. Chtěla bych proskočit oknem do noci a běžet, utéct od zármutku.

chlad

10. listopadu 2017 v 16:57 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Studený ruce. Chlad v očích, chlad v místnosti. Chlad venku i na duši. Křišťálový kapky, slzy nebe, stékaly po mým kabátě, vlasech a deštnících všech pozůstalých. Hlouček lidí v černým o kousek dál další. Černá je až moc krásná na to, aby byla barvou smutku. Chladný místo, chladnej vzduch. Chladem obalený smuteční květiny. Chladem obalený slova promlouvajícího. Snad každá obřadní místnost je ošklivá. Ta ošklivost tkví v tom, k čemu je určená. Nesouhlasím s takovým rozloučením. Podzim je tak probarvenej měsíc, proč v něm tolik lidí umírá? 10.11. ve 12 hodin se konal pohřeb člověka,který měl být mým milujícím dědečkem. O takovou formu lásky jsem opravdu nestála, ani jeden z nás.
Seděla jsem vedle svojí krásný ségry a bylo mi ouzko. Svírala jsem deštník s měkkoučkou rukojetí a přála si aby moje duše na těch pár desítek minut opustila mou schránku. Abych neslyšela všecko to, co jsem nechtěla, abych neviděla své jméno na stuze. Nechtěla jsem to vědět. Vlasy mi padaly do očí, nechtěla jsem aby mi nikdo z přítomných viděl do tváře. Chtěla jsem si všecko nechat pro sebe. Z čistajasna se zpoza rohu vynořila mě tak důvěrně známá siluleta. Křivka postavy mléčně modrá, jen naznačená... průhledná. Cítila jak mi záda polilo to známé teplo. Buddy. Lásko. Zjevil se zčistajasna a přitiskl se mi k noze. můj strážnej čtyřnohej anděl. A já ho tak moc chtěla obejmout, věděla jsem že nesmím. Protože by ses zase rozplynul.

Spěch

9. listopadu 2017 v 17:02 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Stojím ve výdýchané hale, je plná lidí. Zády se lepím na informační tabuli. Sužuje mě strach, tolik lidí na jednom místě mě děsí. Snad to na mě není tolik vidět. Lidé si vykrucují krky když zírají na přeblikávající informační tabuli s odjezdy, kdyby mohli tak snad i při čekaní spěchají. Slyším automat na kafe, šum a cítím těsto na pizzu. Moc pohybu, moc lidí moc času na čekání. Poslouchám Papa Roach a snažím se tvářit tak, že koušu. Udržujte dostatečnou vzdálenost lidi. Ten kluk s kudrnatejma vlasama co ve svý pojízdný mašině vaří božský kafe, ten co chodí každou lichou hodinu na cigáro...má zajímavýho zákazníka. Respektive zákaznici. A ta zákaznice má psa, kterej nemá přední packu. Celou. A vypadá tak štastně. Zatímco já se tu třesu strachy, tak pejsek bez nohy v hale plné lidí. Skáče na hruď svý paničky, aby jí mohl olíznout. Okouzlilo mě to, už se tolik nebojím.

Havran

6. listopadu 2017 v 10:35 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Ticho.
Ticho, které rušil snad jen můj dech a šustění stránek mojí mysli. Otáčím stránku a pak zas další. Dělám to tak každý nový ráno.
Zdálo se mi o havranovi, měl sklěněný oči. Usedl na rámě židle a hleděl mi do duše. Proč je havran jako psací stůl?
Posel smutku seděl na mojí židli. Ani sám Michelangelo, by nedokázal zachytit temnou krásu tohoto tvora. Sametově černý perutě se leskly v záři úplňku, který plul po obloze. A pak se havran otočil na podpatku a usedl na ňadra noci.
Už víckrát ne.

vlasy a odpuštění

4. listopadu 2017 v 15:42 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Občas mi přijde zbytečný dávat jednotlivým článkům nadpis.

Mám pokrk názorů mířenejch na moje vlasy. Nezajímá mě, že delší mi slušeli víc a bla a bla. Chanel by mi řekla, že tím, že jsem se ostříhala jsem dal světu najevo, že jsme připravená ho změnit. Vlasy jsou vlastně jenom krásný odumřelý buňky a já se rozhodla je pohřbít. Tak se je nesnaž oživit, nemůžu si je přilepit, ani přišít zpátky. Můžu je jen nechat dorůst.
Taky je občas postrádám, chtěla bych je zase pročesávat od kořínků ke konečkům. Kdysi sahaly až po pás. Jednou z nich zase spletu zabijáckej cop, kterej měl princezna Fiona. Ale bez tý příšerný ofinky. Samozřejmě.

Včera mi můj táta se slzama v očích řekl, že onen člověk, jehož jméno nechci zmiňovat...zemřel.
tímto přísahám, že nikdy nedovolím aby můj milovanej táta skončil jako tenhle muž.
Byl to zlej, falešnej človek jehož nejcennějším vlastnictvím byla lež. Jenomže ti nejlepší lháři říkají pravdu a takový on nebyl. Za svůj osud si mohl sám. Miloval sám sebe nadevšechny a právě tím sám sebe zakopal. Miloval se tak moc, až se zničil. Ničil svý tělo 50 let a to podlehlo
Příbuzný si člověk nevybírá, ale všechno zlý je k něčemu dobrý. Jeho sice nežádaná přítomnost v mým životě mě naučila, že takovým se nedá věřit a že nejhloubš bodne ten, kdo by tě měl chránit. Paradox je odpověď na všechno.
Nezapomenu na den Buddyho smrti, myslela jsem, že ti nikdy nedokážu odpustit, že ses s ním nepřišel rozloučit. Že ti neodpustím jak jsi na mě jak smyslů zbavenej řval , dokud jsem se nesesunula na schody a nařekla ať odejdeš. Odporný slova z tvejch úst lítaly a já ti je nezapomenu. Zabouchl si za sebou si dveře a tím sis zabouchl dveře i k mé důvěře.
Ale já ti odpouštím a dělám to sama pro sebe. Protože když budu žít s křivdou v srdci, nebudu se soustředit na to, abych šířila dobro.

Dospělost

2. listopadu 2017 v 21:06 | Retrospektivní |  -beznázvu-
První Frisco. První cigáro. První kocovina. První tetování.
Život mladistvejch je vlastně rozfázovaný období všech těch poprvý. Každej chce všecko zkusit. Hned a rychle. Tady a teď. Všichni se bojíme vrásek, bojíme se že nebudeme mít na co vzpomínat. Tak se opíjíme za bílýho dne, zvracíme a běháme bez bot kolem katedrály a děláme to proto, abychom mohli vzpomínat na naše mládí. Protože to je rozfázovaný období všech těch poprvé, ze kterých se postupem času stanou běžnosti. Než se vzpamatujem, kouříme moc cigaret a pijeme moc vína a tloustnem a u stereotypních nudnejch seriálů vzpomínáme na mládí. Život by měl bejt kýč.

Kresba

31. října 2017 v 8:09 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Ležím ,ležím na papíře.
Namalovala jsi mě od paty po křivku obličeje.
Připadá mi, jakobys v ruce sevřela plastiskou gumu a postupně mě odmazávala ze svýho života. Tak si přečti těch pár řadek, krz který se snažím vyjádřit..jak moc mě to mezí. Je mi líto, že jsem tě přestala zajímat, že jsi tak daleko. Ležím, ležím na papíře, jsem placatá a blednu. Stíny na mejch rukou už nejsou tak sytý. Bledá kresba leží na dně šuplíku na ošoupaným papíře. Tak kdy me zmuchláš a vyhodíš do koše?

Další články


Kam dál


SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.