gin(ger)
13. května 2020 v 21:28 | Retrospektivní
vnímám déšť jako posvátnost. Vyčkávám a doufám v něj, žízním po kapkách deště.
Padají z nebe, tak vzácně. Nastavuju obličej nebi a věřím tomu, že bude líp a když ne, tak nebude nic.
Co kdybychom pár lidskech zkurvysynů naházeli do jámy lvové a alespoň předstírali, že věříme v boha ? Mayové věřili, že obětováním jedinců ze svejch řad, useknutím hlav a vhozením torz do žumpy tlejících těl...uspokojí svého boha a ten se nad nimi smiluje a pošle jim vodu.
Čím dýl žiju tady, na lidskou rukou zpustošený zemi, tím víc se nakláním k víře.
Věřím v sílu přírody, věřím tomu, že si vezme zpět to co jí patří.
Říká se, že zrzky nemají duši. Nemyslím si, že by to, co člověku roste z hlavy nějak mohlo vypovídat o tom, jestli má dotyčnej duši nebo ne. Znám totiž, jednu zrzku, má kořeny v Rusku a cení na mě zuby, pokaždé když mě vidí. Usmívám se a pohladím jí po čumáku. Občas i bez úhony. Věřím, že ten úsměv plnej vyceněných zubů, je jistý projev... náklonnosti. Nebo v to spíš doufám. Je roztomilá tím, jak nepřístupná umí být, to jak tiskne ouška k hlavě a kope do dvěří boxu. Je vzteklá a nevyzpytatelná, občas i drsná.
Mám kapsu plnou pamlsků a taky pro ni mám slabost. Nikdy se o nic neprosí, ale zlobí se když nedostane to co chce. Je to dáma a když se zlobí tak je tak trochu kraken. Nikdy jsem se nesetkala s tak odolným koněm. Bony jde přes mrtvoly, rezavá hřívá jí roste z hlavy.
Ale má duši. Krásnou a neporazitelnou.
Čtu švédskou detektivku a hraju si s ohěm. Jako Lisbeth v jistým ohledu, úhlu pohledu.
Co na tom sejde.
kontext
16. dubna 2020 v 1:06 | Retrospektivní
|
waterborne
ticho
jen zpěv ptáků, který se se zapadajícím sluncem mění v šepot až nakonec
utichne úplně
dočetla jsemvytržení a svět mi teď přijde taky tak trochu ...vytrženej
z kontextu
z oběhu
z fungování
z normálu
totiž, právě fakt, že lidstvo se chovalo nenuceně a NORMÁLNĚ, způsobilo planetě nesmírnou bolest
a proto teď spousta lidí umírá
je to za trest
po světě, prochází se virus za ruku drží paniku
dezinfikujte si ruce, zní nařízení
dle mého, by se ale měly řádně vydezinfikovat lidský duše
polož si ruku na srdce a řekni,
že nic není náhoda
a když se budeš cítít unavenej z karantény, z izolace... vzpomeň si na nebohá zvířata za zdmi zoo
co tě nezabije to tě posílí
5. února 2020 v 21:01 | Retrospektivní
31.1.2020
místo mléka nám v kafi plave
rozpuštěná sádra
vztekáme se a bolej nás záda
krev porcelán a slzy
snad už odtud
vypadneme brzy
na ústech roušky
a v očích vápenná voda
docházejí nám síly
a taky slova
mám za sebou první měsíc nového roku
je únor a jak jsem psala už v jedný básni...únor je pro mě tak trochu... úmor
úmornej měsíc, ve znamení chladu a popraskaných rukou a hlavně bolestných vzpomínek
za osm dní to budou čtyři roky
a mě to přijde strašně dávno a zároveň jako včera
naposledy jsi vydechl v mý náruči a mě se v tu chvíli zbortil celičkej svět
ale to jsem ještě nevěděla, že tvoje smrt otevřela novou kapitolu v knize mýho bytí
převzala jsem pero, převzala jsem kontrolu sama nad sebou a svým životem
mám za sebou první semestr na vysoké škole a taky klauzuru jsem zvládla bez úhony a navíc na jedničku
pár let zpátky bych na to nedokázala ani v duchu pomyslet, ale teď sama sobě říkám že jsem na sebe pyšná
všechno o usílí, dřina, spánkový deficit, odbývání v jídle, ten stres, pot, litry kafe, bolavá záda a nervy ...nepřišly vniveč
mám týden do začátku nového semestru na nové katedře
mám strach a zároveň jsem děsně zvědavá a těším se na to, co mě čeká
hodlám se teď prolévat bylinkovýma čajema, malovat, kreslit, psát, číst knížky
nabrat síly a zahladit kruhy pod očima
bude to okej
všechno zlý je k něčemu dobrý
protože co tě nezabije, to tě posílí
život je přece návykovej
listí
23. října 2019 v 19:49 | Retrospektivní
Procházím parkem a hladím těla stromů, poznávám zákoutí, pachy, budovy, psi a lidi z města, tam kde ústí řeka všech řek. Spadaný listí na zemi, probarvuje můj pohled na svět. Žlutá, bordó a oranžová, srnčí hněď a kobaltový nebe. našla jsem list, splývá s mými vlasy... jel se mnou přes půl města a teď leží... pod tíhou knih který jsem si napůjčovala v univerzitní knihovně s vědomím, že je stejně nemám šanci všechny přečíst.
Ruce špinavý od uhle a středy na pivu v hospodě.
Hltám každý slovo na hodině dějin umění, profesorovi padají od úst slova, drobečky faktů a vědomostí mu padají na košili. Procházím parky, sbírám žilkovaný kaštany, kreslím větvičky a snažím se nacpat do hlavy artefakty egyptský architektury. Život je krásnej. Už žádný bezesný noci a strach, aloha minulosti a z bolesti jen prach
cinnamon girl
25. září 2019 v 21:11 | Retrospektivní
chuchvalce myšlenek zabaluju do cigaretovýho papírku, olíznu a pak si je zapálím.
vydechuju štiplavej kouř, kterej chutná jako skořice. vydechuju kouř a shlížím dolů ze sedmého patra budovy, která bude mým útočištěm na dobu neurčito. ale snad déle než jen na zimní semestr. je plná studentů, zvuků a taky alkoholu. Zatímco já shlížím z balkonu, ze studovny se linou pro uši laskavý tóny klavíru... tolik bych chtěla vědet, čí prsty hrají tak krásně až z toho mrazí když ještě není ani říjen. za to, studenti už jsou v říji. vyfukuju další, drobnej a asi už poslední obláček, který se v mých představách promění v beránka a odtančí do nebes, dokud se nerozplyne.
přemýšlím o uplynulých dnech, vypitých kávách a zítřku.
a taky o tobě.
dveře minulosti
31. srpna 2019 v 23:22 | Retrospektivní
|
waterborne
občas se v myšlenkách vracím do určitých životních kapitol a otevírám dveře do minulejm já
a pak jim zas na rozloučenou salutuju s kapesíčkem politým od vína, který nepiju
zapálím si a když vdechuju nikotin, snažím se sama sebe přemluvit k tomu, abych nebrečela pro to co bylo
minulost, ale tvoří celý moje nynější já, spokojený, štastý, dvacetiletý já
uvědomuju si to, ale občas prostě stačí málo ... písnička, myšlenka, datum v kalendáři, jubileum
dneska jsem si vzpomněla na Tebe slečno P.
občas ti píšu dopisy, který pak uložím na dno šuplíku spolu s rozepsanejma básničkama
píšu Ti v nich o údálostech všedních i nevšeddních dní, novinkách, poznatcích a radostech a taky o tom, co zrovna poslouchám a čtu,protože ses mě na to vždycky ptala
vždycky na ty dopisy napíšu adresu, protože ji znám nazpamět a obálku zalepim, to abych zalepila i ty dveře, krz který do mý hlavy bez pardónu vcházej některý vzpomínky
na Twenty one pilots a Lanu del Rey
na kapučína v Lucerně
na Sherlocka
na poezii
na Prahu
na nás
dvě ptáčátka, která spolu strávila pár let v asociálním hnízdě, na twitteru a blogu, na náplavce, s Cobainem v uších a v lese
a pak jednoho dne, když obě ptáčátka vypadla z hnízda, se naše cesty rozdělily
říkala jsi to, psala jsi o tom
napsala jsi o mě tolik krásnejch věcí, prožila jsi sem mnou spoustu hezkých věcí
a pak jsi mi poslala dopis na rozloučenou o tom, že už se chceš naučit létat a né jen čekat na zázrak
a já tě pustila, nechala jsem tě jít, ačkoli to nebylo lehký
tímhle vším chci vlastně jen říct, že děkuju
lidé přicházejí a odcházejí, ale vzpomínky zůstanou navždy
tak dýchej zhluboka a buď šťastná P.
dým
30. března 2019 v 20:34 | Retrospektivní
vodní dýmka v čajovně, je ritualní charakter
sypaný čaj tak trochu neutralizuje negativní účinky tabáku
ale ten pozitivní účinek
kdy zpomalíš svět a jako kdybys mohl všechny ty bolístky a ošklivosti světa vydechnout spolu s tím navlhlým kouřem
je nadlehčující
proces znovuzrození
25. března 2019 v 14:57 | Retrospektivní
sedím v okně a vzhlížím ke korunám stromů
probouzejí se, hltaj paprsky slunečního světla
krmí se, sají vodu krz kořeny
a
začínají pučet, začínají kvést
stromy jsou plný tajemství, rostou do výše a jsou
jakousi ztělesněnou jistotou
sedím v okně a pozoruju
ten proces
proces, znovuzrození
Březen
16. března 2019 v 20:28 | Retrospektivní
stojím na verandě, je březen, je polovina března
venku prší, stojím na verandě v xlkovým svetru, kterej teď nosím častěji než vlastní kůži
s cigaretou v jedný a zázvorovým čajem v druhý ruce
jsem bledá jako sníh a taky taju
podobným způsobem
loni touhle dobou jsem se topila ve stránkách Zolova Zabijáka
teď čtu Poeovi verše a rozjímám nad existencí
březem ve znamení inkoustu pod kůží
březne ve znamení tetování od milé S.
březen ve znamení soucitnejch zpráv s J.
březen ve znamení knížek a žárlivosti
březen ve znamení příchodu jara
a odchodu
důležitého člověka z mého života
člověka, který to tady kdysi čítával ač neměl
chci říct : MILUJU
2. března 2019 v 16:10 | Retrospektivní
Chci říct, že neumím o sobě mluvit v básních,
chci říct, že neskládám verše na počest mojí nedokonalý dokonalosti
Chci říct, že se neumím povyšovat nad všechny, ale umím se povýšit sama nad sebe.
Chci říct, že jistý lidi moje už tak abstinující ego pošlapali
chci říct, že jsem prostě jen taková jaká jsem
jsem taková jaká chci být
jsem umělkyně zatraceně!
Chci říct, že miluju svoje narezlý vlasy
že miluju svoje ruce, protože díky nim můžu malovat, kreslit a hladit si teplý silný koňský šíje
Chci říct, že miluju svoje nohy, to jak křivý jsou a hlavně to, že mě unesou
Chci říct, že miluju svoje oči, to jak se dívají na svět
Chci říct, že miluju svoji fantazii a taky dobrotu, kteoru chovám v srdci, navzdory tomu jak mi někteří ublížili
zašila jsem si srdce
zašila mi ho láska mých rodičů, mamčina hřejivá objetí, taťkovo ,, co tě nezabije to tě posílí"
láska všech které miluju mě vzala za ruku a držela pevně když jsem klopýtala
dovedla mě tam, kde jsem teď
miluju svoje tělo, je to můj chrám, můj palác, jsem v něm doma
vy, vy jste diky mého srdce
Chci říct, že miluju to, že můžu milovat
Další články
- hlína 1. ledna 2019 v 21:00
- anyway 23. září 2018 v 17:07
- Sbohem 20. února 2018 v 19:42
- rtěnka 18. února 2018 v 13:53
- 33 cigaret 12. února 2018 v 21:57
- neděle 4. února 2018 v 20:07
- bez pointy 24. ledna 2018 v 10:11
- je mi mizerně 13. ledna 2018 v 17:20
- okřídlený stvoření 11. ledna 2018 v 10:21
