Jednou jo

Úterý v 15:07 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Nebyla jsem k Vám paní doktorko upřímná. Ujišťovala jste se, že nemám sebevraždené myšlenky.
Vždy jste si mnou byla jistá, nebo spíš tím, že jsem dost "rozumná" abych si nic neudělala.
Jinak byste mi nedala recept na rovnou 3 balení 150 mg antidepresiv. Ostatně je to vlastně moje věc, jestli to všechno spolykám nebo ne, vy jste dělala jen svou práci a já přece klamu tělem. Přikresluju slovy.
Omlouvám se, nebyla jsem k Vám zcela upřímná.
Ale to proto, že tím chráním samu sebe. Paradoxně.
Před čím? Před zdmi blázince.
Vlastně, když jsem vyšla o volné ze školy...cítila jsem se jako klaun bez převleku, připadala jsem si jako parodie na sebe samu.
Chtělo se mi řvát, vytrhat si žíly z rukou a běžet. Jedno kam, hlavně pryč z toho pekla.
Chtěla jsem nastoupit do auta toho namyšleného pitomce, pustit nejrebelštější song z jeho playlistu a říct ať mi dá cígo a šlápne na plyn. A ujedeme spolu. Dva cizinci. Udejedeme spolu neznámo kam. Možná mu budu muset zaplatit benzín ,možná se to vykompenzuje sexem, jako to bejvá ve filmech a dost možná mě doveze až na samej konec Dánska, k moři. Kde naskočím na trajekt s deníkem v bundě a jeho vůní na kůži. Dost možná si konečně splním svůj sen, až ta loď zvedne kotvy a dopraví mě na Gotland. Cílová stanice. Drž se, bude to fičák. Nechala bych svý bolístky v srdci Evropy a začala znovu. Jednou jo.
 

vzpomínky a vytí

14. dubna 2017 v 3:21 | Retrospektivní vločka |  waterborne
v rozepsaných z 13. 2. 2017

Vyla, Vyla na měsíc jako raněný zvíře.
Byl obrovskej a připomínal ohnivou kouli, připomínal Slunce jak tak hžnul na čermočerný obloze bez hvězd. Poslouchal můj úzkostlivej řev a nemohl si zacpat uši.Vsadím se, že kdyby mohl tak roní slzy. Ronil by takový slzy, který by deformovaly zničenou a zhrzenou planetu Zemi.
Tys byl moje slunce.
Řvu, kráčím tmou zalitou ulicí směrem k poli, kde jsou pod zmrzlým sněhem, hlínou a časem ukrytý naše stopy. T y a já ztacený v poli, ale spolu. Svět se točil, on se asi pořád točí. Ale jsem na něm sama.
Vodítko, který jsi nepotřeboval mám stále u sebe. A čekám až vyběhneš z poza stromů.
Dávám Ti sbohem, snad po stý. Ale jen to první bylo s polibkem na čumák.

lustr

9. dubna 2017 v 21:55 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Nesnáším když muška nebo jakýkoli jiný hmyz zabloudí v titěrnejch komnatách papírovýho lustru. Připadám si jako jako jejich věznitel, trápitel. Přičemž s tím nemám co dočinění. Vlastně jen posclouchám jak třepotají křidélky, naráží do stěn svýho vězení a víří smítka prachu.
Chtěla bych jim pomoct, ale kdo by to byl řekl, že takovej pitomej papírovej lustr se pod zdomácnělou vrtsvou prachu promění zabijáckej pasťák? Musí to být hrozná smrt, zahynout v labyrintu, ve vězení,do kterýho tyhle stvořeníčka zablouděj proto, že hladoví. Touží, po slunečním svitu. Netušej, že žárovka je jen parodie, co produkuje umělý světlo. Vnímají jí jak cíl.
V tom je ta jejich primitivnost nebezpečná. Je nebezpečná jim samím. Ale kdo ví, já se tu teď užírám svou vlastní bezmocí, zatímco oni si třeba libujou v tom, že jejich živůtek měl vlastně smysl. Že teď už můžou v klidu umřít, když se dostali až k samotnýmu Slunci.
Nesnáším, když přemýšlím.
Nesnáším, když dumám nad věcmi o kterejch dopředu vím, že je nejsem schopná změnit.
Nesnášenlivost je vlastně druh lásky. Neopětovaný a zbytečný. Tíží nás a o to je ta jednostranná nesnášenlivost.
Je rozdíl mezi nesnášet a nenávidět, asi.
 


come as you are

5. dubna 2017 v 11:55 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Dneska je divnej den. Déš'ť ustal. Dnešek má divnou atmosféru a zábradlí jakoby naznačovalo, ať ho zbořím a skočím. Sakácím se ze schodů a zlomím si vaz. Já už vlastně jsem zbořená. Jsem jako stavebnice. Jako lego na který se n nabodáváš v dětským pokojíčku. Praskám. A nejdu sestavit jako stavebnice.
Dnešek je divnej. Monotóní. Zbytečnej den ojedinělej plnej falešnejch tváří a syntetickejch paprsků slunce. Vzhlížím k nebi a vím, že se nevyhnu další k posrání bolestivý kulce.
Dnešek je divnej den, kdybych uměla počítat, tak ti řeknu kolik je to dneska let.
Dnešek je den kdy to zabalil Kurt Cobain. Měla jsem si vzít to tričko na jeho počest. Ale tak ctím ho po celej rok. Král Grunge umřel. Vzal si život. Zapálím si za tebe cigáro, to ano.
A vylezu z kanálu, to možná.

Ty datumy mě doháněj k šílenství. Tak si alespoň zazpíváme když nic.


kapky deště

4. dubna 2017 v 20:03 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Kapky deště stékaly po okně.
Kapky deště bubnovaly do prapetu.
Kapky deště jsou slzy nebe.
Kapky deště mi připomínají tebe.
Vůně tvý deštěm omytý srsti, dešťový kapky na tvejch řasách.
Děšťový kapky na tvým čumáku. Třpytí se.
Otevřela jsem okno a poprosila svý plíce, ať mi dovolí se nadechnout.
Nasála jsem do suchej úst vlhkej vzduch. Putoval mým hrdel. Prohnal se střevy, pohladil žaludek a předal mi klíče od pevnosti Bredy.

Seděla jsem v čekárně psychiatrie. Utekla jsem, jako zbabělec. Utíkám sama před sebou, ale nohy už se motaj, nechávám je za sebou, nebo ony mě?
Volání o pomoc je jenom ozvěna. Sedla jsem si pod sakury. Kvetou. kvetou do krásy. Jsou tak čistý, nevinný. Jako ty.
Nebe je šedý a sem tam uroní slzu. Miluju jak je všechno umytý.
Je tak uvolňující když lidé sklání hlavu, schraňují si vlasy a oblečení. Je pak snažší čelit očím, který se nedívají. Jsou jako z curku, déšť odhalí pravou podstatu člověka.
Nesnáším deštníky. Jsou tak syntetický. Miluju když promoknu na kost. Představuju si jak ta bolest odteče do kanálu. Sešiju si listy z palem a popluju na nich oceánem.

Déšť umyje svět a dá mu šanci zažít znovu. O to víc je mi ho líto.

Plakala jsem. Snažím se zůstat naživu.

ulita

2. dubna 2017 v 22:25 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Hodiny v mý hrudi tikají jako zběsilé. Nemůžu to zastavit.
Halím se do smetanovýho dýmu a zapomínám dýchat.
Snažím se utišit samu sebe, nalhat si, že to bude zase dobrý.

Nejsem hlemýžd přesto schovávám se do ulity. Je temná, popraskaná a plná absurdity. Ale je to moje ulita. Smrdí to tam plísní a po stěnách stéká moč,krev, voda?
Nenapsala jsem ještě ani odstavec a už si chci jít lehnout. Schovat se za žaluzie, ucpat si uši a zavřít dveře jaru, zavřít dveře životu. Stávkuju, vypadni. Nebyla jsem na to připravená, nejsem na to připravená. Přišlo moc brzo.
Paprsky slunce olizují vchodové dveře. Je to takovej malej zázrak, jak se neodbytně hrnou krz žaluzie.

Nechci slunce, nechci jaro, nechci přihlížet jak se vše kolem probouzí, jak všechno ožívá. Zatímco já se zcvrkám a usínám. Umírám. V mý hlavě je to jako před výbuchem.

Mám v hrudi díru. Mám v hrudi díru, která krvácí. Je plná vos.
Bolí to, hystericky pláču a ani nevím proč. Ovíjí mě škrtič, asi čeká až pojdu.
Je tlustej a těžkej. Je nenažranej. Čeká až se kořist vzdá.
Mám tendence se tomu poddat, smrt je rychlá, snadná. Umírání je těžší.

prozření

22. března 2017 v 20:10 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Nateklý uzliny, zarudlý oči, bušící srdce, zauzlovaný střeva a nafouklý břicho.

Moje bulimický období bylo volání o pomoc, volání do záchoda mi připadalo jako řešení. Byla jsem hloupá, stále jsem hloupá. Huntovala jsem si zažívání. Systematicky, zvracívala jsem kvanta jídla denně. Přejídala jsem se a to příšerně. K tomu mi chyběli základní živiny. Odmítala jsem maso, veškeré živočisné bílkoviny a pak se schoulená v pokoji ládovala sušenkami a čokoládou. Schovávala jsem si jídlo do skříní. Jídlo totiž bylo má jistota. Pak jsem se vymlouvala, že jíst nechci nejedla následující den, pila mátový čaj a pak znova. Strašně moc jsem si tehdy přála aby si toho někdo všiml, aby mi přítel, maminka nebo sestra řekla, že to ví. Že to vidí, že mi pomůže. Tak moc jsem se styděla. Častokát jsem i zvracívala nahlas, dávila se,zvracela do igelitek a pak je vyhazovala do koše, aby to bylo cítít. Chodila s fleky na tričku, jen aby si všimli. Nevyplachovala jsem si pusu, aby, aby sečetli a podtrhli to, s čím jsem si sama nevěděla rady. Vzpomínam na doby, kdy mi hubnutí mělo pomoci odlákat depresi. A bylo to tak, jídlo byla hlavní priorita mého dne. Byl to kolotoč a já z něj tak moc chci spadnout, abych mohla vstát.

Vsadím se, že by to do mě nikdo z mého okolí neřekl. Jím na veřejnosti, pravidelně svačím a snídám a říkám slečnám, aby nepočítali kalorie a měli se rády. Kdo by to do mě řekl? Klamu tělem a to doslova. Mám krásnou postavu, přesto jak se huntuju. Moje tělo se stále drží, stále funguje. A já si to nezasloužím. Jsou dny kdy jím jako dřív, několikrát denně, menší porce, vyváženou pestrou a zdravou stravu. Ale pak jsou chvíle jako tato. Zalezu si do pokoje s hrnkem mléka a balíkem sušenek. Proč mléko? Proč jogurty? Snadno kloužou z žaludku pryč. Proto. Selhávala jsem pokaždé když jsem to udělala. Ničila jsem se dělám to pořád, jen díkybohu už ne v takové míře. Léčba? Léčbou je smíření. Vyléčíte se, pokud přijmete sami sebe takové jací jste.
Chtěla bych aby přišel den, kdy se podívám na svou fotku a řeknu si že mi to sluší a nebudu si lhát. Chtěla bych, aby přišel den, kdy nebudu porovnávat své nohy s nohama figurín, kdy se nebudu každou chvíli kontrolovat zda mi lezou žebra.
Chci aby přišel den prozření.
Chci se sprchovat a chodit plavat bez toho, abych odvracela zrak od svého těla.
Sama musím chtít jen to jen na mě. Nežeň se za pošetilým cílem. Je to zbytečný. A každý krok dopředu může znamenat i tři zpět. chce to čas. Dej si ho Vločko. miluj se, miluj svý tělo,zaslouží si to. Dlužíš si to.

opar

19. března 2017 v 16:54 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Kolikátýho že je?
Zase sedím na svý posteli v oparu umělě vytvořený mlhy a Kurt Cobain na mě řve Rape me.
Bolí mě z krkem.
Přijdu si ztracená. Chtěla bych bejt zas malá, běhat v borůvčí a nevědět nic. Nebejt dospělá.
Ale. Chtěla bych gramofon, poslouchat praskání desek, vysedávat na balkóně se sřídavým výhledem , kouřit cigarety a pít cokoli co teče. Sem tam se sebrat a jít na přednášku, každý ráno psát. Večer se opírat o bar a pa běhat bosky kolem katedrály.
Všechno. Jenom ne tohle. Jen ne zármutek opilej žalem, souložícící se vzpomínkama.

Lost

18. března 2017 v 20:58 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Ač vím co je za den, ač vím kde se nachazím, ač vím kolik je hodin, připadám si ztracená. Pohlcuje mě Nicota. Ztrácím se v prostoru. Čas mi proklouzává mezi prsty.
Ostříhala jsem si nehty a poslouchám melodický, chvílema agresivní melodie. Nebe pláče. Fénixovy slzy léčí, ty z nebe vyživují. Ale všeho moc škodí. Sníh taje, mění se v těžkou špinavou břečku a půda je zmatená. Vyděšená, jako já. Čeho je moc, toho je příliš. V mý hlavě je ticho.
Srdce v hlavě, jako by mělo spavou nemoc a to v hrudi nevědělo co dělat. Slýchám hlasy, zvuky jsou moc nahlas a přitom vzdálený. Jako by ke mě ledniča, máma i kohoutek promlouvali s kýblem na hlavě. Jako bych prožívala nesnesitelně pomalý infarkt. Ataku.
Volám o pomoc a zároveň mlčím. Mám chuť sezobat plato prášku naspaní, to bych si je ale musela namalovat.
Pomoz mi. Prosím.

Plavat

17. března 2017 v 20:11 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Podívej se mi do očí, odhrň záclony a řekni mi co vidíš.

Stříbřitý sítě, sítě pavučin,
než se do nich zas zamotám, snad se poučim.
Chce se mi křičet nevím jestli vzteky nebo ze zoufalství.
Mám vyschlý hrdlo, oči mě pálej, srdce a klouby bolej.
Masku s úsměvem jsem zafixovala lakem na vlasy, tak snad ješte vydrží.
Chci spolykat tubu, hrsti stopexu a pak plavat v moři. Nevím jestli vody, smutku, nebo krve. Ale chtěla bych
plavat. Nakonec možná budu plavat ve vlastních slinách.

Další články


Kam dál

NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.