Sbohem

20. února 2018 v 19:42 | Retrospektivní |  waterborne
Napsala jsem Ti, že Tě pouštím.
. .. A tys mě poslechla.
Nečekala jsem, že tak brzy. Ani na očekávanou smrt se člověk nedokáže připravit.
Život je slet okamžiků a všechny.. Směřují k jedinému.
Pláču jako želva.. Nechci zase stát ve studený místnosti plný smutku, ale jestli už tě nic netrápí.. Tak se usměju smrti do tváře a požádám hvězdy, aby ti ukázaly cestu.
Sbohem babičko.
 

rtěnka

18. února 2018 v 13:53 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Zdává se mi o borůvkách. Zdá se ni o elegantních štíhlých prstech, které mi na studni krájeli jablíčka na měsíčky. Zdá se mi o dlaních protkaných zakroucenými žilkami. O dlaních, které mě hladívali po tvářích, vlasech i duši. Cítím ty doteky právě teď, kdy o nich píšu. Jsou tak opravdové. Stejně jemné jako si je pamatuju. Už jako malá jsem k těm rukoum a vůni francouzského krému přilnula.
Zdává se mi o Praze o všech těch uličkách a památkách, o nichž jsi veděla víc než všechno.
A já si dnes, s odstupem tolika let všechny ty informace o klenotech, hrobkách a alejích na Petříně pamatuju, snad do každičkého detailu. Říkávala jsi, že opakování je matkou moudrosti.
Moje nejmilejší vyprávění bylo o Šemíkovi. Zbožňovala jsem ten zápal, s nímž jsi pronesla onu větu
,,drž se pane", kterou Šemík Horymírovi před skokem zařehtal.
Mohla bych tu pasáž poslouchat zas a znovu.
Prováděla jsi mě po Praze a kladla na srdce ať si pamatuji ať vím, protože vědět je důležité. Praha je dnes domovem těchto vzpomínek.
Když se dnes po Praze sama toulám, slýchámTvůj hlas.
Zdává se mi o přeslazeném černém čaji a rozmačkaných borůvkách s cukrem. Nehty jsi měla plné zrnek a fialové. Mám dnes téměř totožný tvar nehtů jako ty.
Kolébám uzlíček všech tě vzpomínek, zahřívám jej v náruči. A je mi smutno. Chybíš mi babi.
Pamatuju si tvou rtěnku odstínu 102. A pokaždé když je mi smutno, vzpomenu si, co jsi mi tenkrát v kupé na cestě domů řekla. Ano babi, až budu smutná natřu si rtíky rtěnkou a usměju se na svět, protože jsem krásná.
Rozplývám se, když si na tvá slova vzpomenu.
Kdybych se jen mohla vrátit v čase a zas na pár chvil s Tebou sedět na studni ve stínu jabloně a od borůvek ti upatlat brožůrky o místech v Praze, kam jsi mě chtěla vzít.
Milovala jsi mě a já na Tebe nikdy nezapomenu. Tak... už můžeš odejít babi, netrap se.
S láskou a rty od borůvek

33 cigaret

12. února 2018 v 21:57 | Retrospektivní |  -beznázvu-
mám hubu plnou keců a přesto nemám co říct
mám hubu plnou cigaret bez tabáku
mám plíce plný zkyského kouře

nechci aby to tu leželo ladem, hnilo
ale faktem je že tohle místo je odrazem mejch pocitů a myšlení
a to momentálních
no a když zrovna hniju
tak jak by to tady mohlo bejt jiný
poslouchám vypsanou a smiřuju se s faktem že mi dopisuje propiska
 


neděle

4. února 2018 v 20:07 | Retrospektivní |  -beznázvu-
procházela jsem unavenejma ulicema, na chodníku se povalovala polonahá kocovina. roztříštěný sklo se blyští ve světlejch lamp, který se hrbí nad popelnicema. pomačkaný krabičky od cigaret a chuť probdělý noci ve vzduchu. zatažený rolety, roztančený odpadky a lahve od vína. vypelichaná kočka tasí drápky ze spaní, to když vzpomene si na všechny ty sráče kteří vráželi do popelnic a bruslili po vlastních zvratkách. tasí drápky na ty, jež předešlou no ochutnaly rty démona alkohola. ale…kdo je ale víc démon? ethanol v lahvi nebo lidskej chtíč? myslím, že se zvednu zpoza rozvrzanýho stolu kde vždycky píšu a zaplatím u baru ( skoro vždycky) budu mít jasno.

bez pointy

24. ledna 2018 v 10:11 | Retrospektivní |  -beznázvu-


myslím že myslím až moc
až moc se zaobírám svejma myšlenkama

který se plahočej v koutech mojí mysli
chtěla bych některý z nacpat do pytlíku
a nebo spláchnout do záchodu

leden ve znamení smutku
zármutek se mi ovíjí kolem krku
olizuje mi klíční kosti

únor dýchá na vchodový dveře
a já stočená v klubíčku
myslím, myslím na to
co nechci

je mi mizerně

13. ledna 2018 v 17:20 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Je mi mizerně
myšlenky se klouzaj
po stěnách mýho mozku
chlad mi obaluje kůži
obaluje chloupky
na mejch pažích

vzpomínky mě sužujou
slzy se nedostavujou
mám pukliny v srdci
a hořkou pachuť na jazyku
deprese mě má v plný moci

mám modrý velbloudy
v náprsní kapse u bundy
protože je zasranej leden
v lednu je všecko
studený a zmodralý
a cigára tak nějak prohřívaj
nebo alespoň navozujou
pocit tepla
jakoby

malovala jsem tvůj čumák
třásly se mi ruce
cítím se tak těžká
zamrzlá, ztuhlá
je mi sakra mizerně

okřídlený stvoření

11. ledna 2018 v 10:21 | Retrospektivní |  -beznázvu-
okřídlený stvoření
vlasy mám rezavý
a duši tak trošku zvětralou
nohy mi narostly křivý
a do zad mě tlačej navlhlý jizvy
přesto věřím, že poletím

Bony

11. ledna 2018 v 10:18 | Retrospektivní
srst má jako bronz politou medem
a kaštanový oči tak průzračný
hladím jí po hřívě, je to jako
hladit pavoučí struny ...
je to nevystihující přirovnání
ale přesně taková je její
hříva na dotek
pokud si jí nevyškube trubka
má citlivý bříško a silný nohy
hladím jí po šíji
hladím to svalnatý tělo,
produkuje tolik tepla
je ostražitá, sem tam se zamračí
ale já to na ním mám tak ráda
má milá čtyřnohá Bony

Kaluže

9. ledna 2018 v 9:22 | Retrospektivní |  -beznázvu-
V tvých očích se leskne pach dramatu
Sedíš v kaluži vlastního štěstí
Tvé srdce odbíjí poledne
Děvka zima tě zalehne a zadnice tě studí
Tak se zkus zvednout
Vždyť víš jak to dnes chodí

poezie

6. ledna 2018 v 20:26 | Retrospektivní
zpřekládála jsem pár listů
procvakla je sešívačkou
moje myšlenky plavou
v hrnku od čaje
svazek těch
několika textů
na obyčejným papíru
leží na stole
oblékla jsem si svojí duši
a začala číst
čtu to
co bych jednou
strašně moc chtěla
nazvat poezií
on tomu naslouchá,
líbá mi chodila
a masíruje konečky prstů
už vím co tomu chybělo
on

Další články


Kam dál


SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.