just a dream

Včera v 22:12 | Retrospektivní holčička |  waterborne
Přemýšlela jsem o sobě.
Přemýšlela jsem o Tobě.
Přemýšlela jsem o nás.
Přeýšlím o tom, jestli to nebyl jen sen.
Tak mi otevři oči, nech mě zabořit hlavu do Tvý srsti a nech mě se vyplakat.
Cítím tě ve vzduchu, cítím vánek, cítím tě a tak moc se tě chci dotknout. Budím se zpocená strachy, že deka ztratí vůni Tvý kůže a tak jí uhlazuju a suším od slanejch slz.
Jsem paranoidní. Sypu se a škrábu na kluzkej povrch těch ulepenejch stěň sklenice. Sklenice od medu. Skáču a pokaždé se praštím hlavou o to zkurvené víko a zas se ocitnu na dně. V klubíčku a se slaným tričkem. Podáš mi kapesníky? Mamka mi předělala pokoj, abych zapomněla. Jenže já Tě stále vidím stočeného do klubíčka na koberci u postele, vidím tě šťouchat do dveří a srdce mi buší. Mačkám imaginární klávesy klavíru a tak moc se chci naučit francouzsky.
Byls můj kompas a já jen slepě šátrám zjizvenejma rukama. Nohy z rosolu a poslouchám jednu píseň pořád a pořád dokola. Tak moc věcí bych chtěla vidět a dokázat, ale šlápla jsem do prázdna. Stojím nad prospastí a lovím v kapse zapalovač. Zlomená cigareta a v každém uchu jiná náušnice. Tak dlouhé vlasy.

,,Ta je Buddyho?" ...zeptala se s očima přilepenejma na mým krku. Respektive na tom ošoupaným kovovým plíšku, kterej pro mě má nevyčíslitelně nevyčíslitelnou hodnotu. Nepředstírej zájem, když nechceš pochopit.
Šťouchni mě čumákem a ukaž mi cestu. Veď mě, já nevím kam jít.
Zmuchlaný papíry všude po pokoji. Zmuchlaná ubrečená holka s ještě zmuchlanějším úsměvem.
 

Silou

10. ledna 2017 v 16:44 | Retrospektivní píča |  waterborne
Prázdný bílý papír je štětka, svádí tě k tomu abys ji zneužil, abys ji počmáral. Podpírám si vrzající rameno a klimbám na hodině technologie. Ještě dvacet minut do konce hodiny, kolik ke štěst? Smiř se s faktem, že tvůj duch není tak docela průsvitnej, za to prochází zdmi a straší tě. Vyrývá Ti do těla malůvky a pak tě nutí se drbat. Odprosť se od svýho těla, svý schránky. Pošta má stejně už v tuhle dobu zavřeno tak nečekej na dopis plnej žvástů, kterým bys stejně nevěřila. Protože jsi poznamenaná, to proto že víš. Vypusť krev z žil a ulož ji do mrazáku, bude se hodit až tvá hlava bude zas krvácet. A oči taky. Tak vypij to vlažný kafe a per se. Co Tě nezabije, to tě posílí.

nic se Ti nevyrovná

4. ledna 2017 v 21:13 | Retrospektivní píča |  waterborne
Slyšíš ten zvuk?

Přivolala jsem si vločky, snášejí se z nebe a usedají mi na čepici, klouzají po vlasech a tají na kůži.
Vídím Tě válet se ve sněhu. Miloval jsi ho snad i víc než hromadu spadaného listí pod ořešákem.
Ta radost v tvejch očích všechno zahnala. Všechno to, co mě teď žere zaživa.
Čestvý bílý koberec mi chroupe pod podrážkami. Zaslechnu cinkání známky,nastaržím uši a hlavu zvednu, zírám do pole. Šustění. A pak siluleta. Záblesk. Přiběhl jako splašený vítr a očuchal mi ruku ten černý pes s kůží hladší než mramor tesaný Michelangelovou rukou. Pak ho zavolal pán a zmizel. Já zmrzla, plíce plakali zimou a já stála a zírala.
Jako by mi Tě někdo vyrval.Vzal podruhé. Byl jen zvědavý, nebuď vztahovačná. Je to těžký.
Podlomila se mi kolena. Cítila jsem tlak v zádech. To ty jizvy od vyříznutých křídel. Praskájí a bolí.
Moje mysl je moc těžká. Táhne mě do hlubin zanevření, kde chaluhy žerou pozitiva.

Držela jsem v dlani malinkaté klubíčko se zalepenýma očíčkama. Bříko se mu zvedalo. S je táta. Má pět drobečků. A mě se obtočil kolem krku škrtič a syčel mi do ucha. Vrátila jsem ho k pelíšku aby mu neublížil. Byli tak maličcí. Tak nevinní.

Tak slyšíš ten zvuk?

Nemůžeš. Srdce hybernovalo až žalem puklo. Roztříštělo se a zbyly jen plesnivé chlopně které zoufale slepují všecko uvnitř. A pláčou.

 


vločka

3. ledna 2017 v 17:44 | Retrospektivní píča
Slyšíš ten zvuk zkvílejícího mládětě?

Jako posel mrtvých duší se táhnu místy kde jsme chodili. Ty a já. Volám Tvé jméno a zakopávám o vlastní naivitu. Známka je teplá od tvý láska, moje krev ztuhlá mrazem. Chlad mi zabaluje srdce, jemně popraskaný žilky zoufalství propletený se zadostiučiněním a beznadějí. Jsem zkleslá, nevypočitatelná rovnice kdy x se rovná otazník.
Ten otazník, připomíná moje zmožený záda.Obratle se drolí, kosti praskají. Zármutek mě táhne k zemi, na zasněženej asfalt. Sníh chroupe když si do něj lehám.
Zírám do nebe a polykám svý slzy.
Chtěla bych se proměnit ve křehkou sněhovou vločku, snášet se k zemi a pak roztát o tvou sametovou srst.. Tvoje teplo mi chybí, tvoje oči, tvoje láska. Marně volám Tvé jméno v klubíčku pláču, svaly se stahují a já marně čekám.

To kvílející mládě jsem totiž já.

Letargie

2. ledna 2017 v 13:18 | Retrospektivní píča |  waterborne
Rozpraskané koutky cukají a rty se vlní, když mi v hlavě vzpomínky hašteří. Srkám ty nezbedný okamžiky brčkem a prožívam je znovu a znovu.
Jsem oprýskaný starý gramofon, ale když mi dáš novou pěkně hlaďoučkou desku na břicho uznáš, že do starého železa ještě nepatřím. Zítra je škola a já zmírám jako vysušená květina, která měla ve váze místo vody přeslazený koňak. Umí i květiny zvracet? Každpopádně se necítím vůbec odpočatá a bude to asi tím, že jsem koukala na pohádky s angínou v krku a teploměrem v podpaží.
Chtěla bych jet někam daleko a cválat po loukách na svém milovaném krasavci a pozorovat polární záři. Když už teda nic, tak je dneska premiéra Sherlocka. Tak já jen čaj prosím.

Charlie!

30. prosince 2016 v 16:15 | Retrospektivní píča |  waterborne
Je mi ukradené. Je mi volné. Je mi jedno.
Je mi tisích let a 364 dní a necítím se ani na 12. Je mi fuk. Je mi dost jedno, že se zítra budu děsit těch pyrotechnikých nesmyslů a pít dětské šámpáňo, přestože na to dospělácké mám věk a asi proto ho z principu pít nechci. Chutná mi asi tolik jako syrová brokolice v kombinaci s mentolovou nutelou. Stejně bych ty nesmysly zakála, ... vzpomínky na válku. Ten strach, ač jsem si to nezažila. Nezapomeň, že jsem mrtvej. Půjdeme na koníčky Charlie? Charlie, přikreješ mě prosím? Charlie, dal bys mi pusinku na dobrou noc? Cože? Jasně. Miluju tu pohádku víc než je to možný. Víc než Kurt miloval Heroin, pokud ho miloval. Potřeboval ho. Všichni pejskové jdou do nebe, tak kam šel Rodin?
Mám kazety, video, deku a čaj a chtěla bych aby Chawhee vyhrál, když má ty narozeniny. Vsadím na svý štěstí v roce se sedmičkou na konci. Klidně všechno.

Padam, padam

28. prosince 2016 v 16:46 | Retrospektivní píča |  waterborne
Na duši osmnáctiletého kůzlete mají pařížské příběhy z 20.století blahodárný vliv. Léčí mě to. Nebo si to alespoň namlouvám. Ocitám se v Montmartre, již jsem sic před třema léty jako turistka navštívila, ale v těch představách je to jiné. Vidím samu sebe jako mladou umělkyni vysedávající v kavárnách, přihližejíc milostným aktům zrůdných mužů a naivních ženských jehňat. Sochaři, malíři, kreslíři. Sochařky, malířky, kreslířky, jež se pomalu ale jistě konečně vysmékají z mužských sevření.
Zahalená v namodralém, tančícím dymů srkám esspreso černější než duše pritivínů, s drdolem vyčesaným přihléžím tikání proslulých životů. Kůže jako porcelán, drze rudé rty.
Mám tendece užívat nářečí, jež zalévá voňavé strnánky knih i v realitě 21 .století.
Zaposlouchat se praskání gramofonu při čaji o páté.
Paříž je mým vzdáleným snem.
Tráví volné dny četbou i poslechem francouzkých knih a sem tam mi ústa vysuší tabák.
Chtěla bych se spřátelit se sklenkou vína, ale nedaří se mi to. I ve sladkém víně postrádám onu lahodnou sladkost. Možná jednou.
Chtěla bych mít alespoň špetku Chaneliny elegance, šarm by mi nechyběl, kdybych byla sto jej projevit. A co si budeme povídat, stává se to. V podnapilém stavu. Blíží se kones roku a já budu opět pálit novoroční předsevezetí, skrvývat se před hlukem rachýtlí, lokajíc přeslazený koňak.
Jiná nejspíš nebudu. Mám v sobě mnoha osobností. Tak sedm řekla bych, kdo ví, třeba jednou popustím vyzáblými prsty uzdu jedné z nich.
Zamiluješ se do Edith Piaf tak jako já?


Myself, rest in peace

25. prosince 2016 v 1:36 | Retrospektivní píča |  waterborne
Ať jde celej svět třeba do prdele. Spousta hříchu a vlastně kalich nevinnosti.
Klečím u vany a sprchuju syntetický plátno, protože jsem umělec na hovno.
Je tolik rozhodnutí, který bych změnila nebo prostě nevypnila.
Prázdná kolonka, víš jak. Proto tady asi sedím v jednu ráno a znásilňuju klávesnici nakouslýho jablka. Jsem neschopnej tvor bez sebevědomí.
Ne dost hezkej, ne dost cyhtrej, ne dost inteligentí, ne dost malichernej, ne dost nadanej, ne dost hubenej. A pak kde to zpíčený sebevědomí mám vzít, že jo. Byla jsem hezký dítě a i nadaný, do svejch 14. Kdy jsem nakypřila, tj. mám už ty ,,ženský tvary"a především padla.
Nesnáším porovnávání a zhodnocování mejch děl a mojí zpíčený osobnosti.
Z nerozity a vytěkanosti si zas trhám nehty a říkám si, že už by to zas chtělo nežrat.
Don`t be afraid. Jasně a taxi cab na pozadí blbě natočenýho videoklipu. Tak zacel jizvy na mejch pažích a přestat si hrát na to, že se dají zahojit i ty na duši. Smyj mi krev z rukou, zabav mi žiletky a udělej ze mě primabalerínu. Udělej z ošklivého káčátka, který má všecko na světě, labuť. Lituju svojí matky, že musela trpět kvůli vytlačení něčeho tak zbytečnýho. Vzala by to zpátky? Ne. Nevzala. Nic nedává mýmu životu, kterej si sama przním větší smysl než přítomnost mojí milovaný mámy. Někdy mám tendence bejt zas malá, nechat se od ní spolknout ať jsem zase v bezpečí jejího břicha, skrytá před světem, před tou namyšlenou bezradností, která mě pohltila. Měla jsem velký plány.
Šli doprdele stejně jako moje naivní nadání. Pro nic. Jsem děsný hovno a moji milovaní se mnou s úsměvem ztrácejí čas. Chtěla bych milovat svý tělo, milovat sebe samu. Učili mě to, jen mě nedokázali uchránit před tím nejhorším. Mnou samotnou. Před mojí zasranou hlavou, kde chrní sopka, která si sem tam prdne. Sedím naproti svýmu já a bábrám se v sebelítsti. Jako Grinch, zelená byla vždycky moje oblíbená barva. Barva života..
Nevím co psát, chci se vypsat ze sraček a nic a to nefunguje. Chybíš mi. Byls to nejkrásnější. Postrádala jsem tě pod tím zasraným pichlavým stromečkem a brečela. Dárky mi byly fuk. Tys byl můj dar. Veledar.
Piju čaj z hrnku, kterej dřív zpíval. Takový ty americký huhle. Jsem hlen na máminejch plicích a miluju jí tak moc, až mě to sežírá. Dala mi všechno. Jen si mě fakt měla nechat v tom břiše. Seru na to tady, už mě nebaví se "vypisovat" z těch nesnesitelnějch feelings, který chrápou jen když spolknu Neurol 50mg . Založím si novej blog. Začnu znovu. Začnu padat jinak. Uhnila mi křídla. Chci zpátky svojí fantasii, chci zpátky svý Já. Myself, rest in peace. Já jsem vlastně tak moc štěstí a lásky do vínku dostala, až mě to složilo. Chci se vrátit do sedmý třídy a hrát si na víly. Nikdy se nezamilovat do černý, nenechat se stáhnout do tý neutrální temnoty. Chci si oblíct šatičky a běhat po louce. Vyskočit na hřbet pegasovi a už se nevrátit. Vznášet se na věky. Pád byl tvrdej a faktem je že já se vlastně nikdy ode dna neodrazila. Vždycky to bylo odbobí kdy mi bylo dobře a kdy jsem umírala. Nic mezitím. Jenom to nic. Chci bejt malá, chci zachránit. Je mi osmnáct doprdele. Oprávněně můžu šmejdit po porno stránkáh a prohlížet online katalogy cigaret. A beztak se tu užírám.
Tak šťastný a veselý.

Znásilnění

20. prosince 2016 v 12:41 | Retrospektivní píča |  waterborne
Moc bych chtěla dotáhnout svůj tehdy vykvetlý, nyní přes čtyři roky starý sen, kdy jsem si se sešitem pod lavicí umanula, že můj příběh s vlkodlaky přečtu světu. Dnes se směju(pláču) nad tím, jak moc naivní jsem byla a jako moc se postupem času moje " psaní" měnilo. Tehdy se jednalo o sladké naivní texty, s důvtipem a překvapením. Uměla jsem to, uměla jsem psát tak, že to posluchačům vzalo dech při pomyšlení, že ony úryvky povídek a střípky básní, jsou vskutku dílem tehdy 14leté slečny. Dnes je tomu jinak. Moje psaní ztratilo pozitivní spád. Dnes zbytky nucených posluchačů spíše pláčou nad tím, jak pro změnu tahle bolesti plná, netaktní a často vulgární slova mohla vyjít z úst sotva dospělé dívky. Bývávala jsem jako Jane Ayer dnes jsem Charles B. Ber to s lehkostí a nadhledem, jedná se o pohopouhé přirovnání, leč to vyjadřuje zatraceně trefnou a poněkud slanou skutečnost. Moje psaní funguje už jen jako "výpis" ze všeho co mě tíží, beztak to nikdy nebude storocentně fungovat. Nikdy už to nebude ono. To bych musela cestovat časem a holýma dětskýma rukama zabránit nevyhnutelnému. Dnes je pro mě psaní jen vzdáleným snem. Ptávala jsem se sama sebe : ,, co se to se mnou stalo?". Dnes to vím. Topila jsem se tak dlouho ve vlastních sračkách , až jsem zažila psychickou smrt. Jakousi duševní mrtvici. Změnila jsem se od doby, co mě zkolila rakovina duše. Od doby kdy mé přecitlivělé vnímání znásilnila deprese.

Sníh chrope a lidi lžou.

19. prosince 2016 v 12:57 | Retrospektivní píča |  Vanilkově depreseivní
Sníh pod nohama chroupe, lidi lžou. Za pět dní jsou Vánoce a já se cítím jako klaun. Cítím jak v mých žilách hžne tak dlouho ztuhlá krev, cítím jak mi bublá mozek. Jsem jak časovaná bomba, po který se v noci válí 40 kilová holka, bez který si už život asi nedokáži představit. Patří ke mně a ač mi způsobuje urputnou, nesnesitelnou bolest, tak ji stejně čtu pohádky u imaginárního krbu. Moc bych chtěla mít doma krb, stočit se před něj do klubíčka jako kočka a nechat si prohřívat ochablý svalstvo. Jsem zlá, hysterická, roztěkaná, nervózní a rozhodí mě i maličkost jako třeba zlomená tužka, vilitý čaj či plesnivá plechovka kukuřice. Nějak mi nejde se nad tím povznést, mávnout nad tím rukou. Nějak mi nejde se na všecko vysrat.

Další články


Kam dál

NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.