tři ráno

Čtvrtek v 3:01 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Myslím, že v sobě necházím jakýsi smíření, či jak nazvat omezenou labilitu duše, která už není tak moc v rozporu se svou vlastní schránkou.
Jsou tři ráno a ty spíš. Ty spíš na houpajícím se obláčku v zahradě zářivejch hvězd. Nikdy mě neopustíš. Vím, že se Ti o nás taky zdá, vím, že jsme byli násilím a přitom vlastně přirozenou cestou roztrženi. Tvá smrt nás rozdělila.
Popíjím po douškách šálky sebeúcty a snažím se žít.
Je to nekonečný příběh a já ho hodlám prožít nikoli přežít. Chci umřít se vzpomínkami nikoli se sny.
Chápeš?
Snažím se tak si to chtěl. A jsou tři ráno.
A já jsem se po čtyřech letech smířila s tím, že nikdy nebudu mít docela normální myšlení a že když už jsem pochopila co to obnáší když bytost trpí všemi smysly, každým kouskem svýho těla...tak jsem se dovolila pochopit samu sebe, dovoluju si sama sobě porozumět. Učím se kousek po kousku milovat svý, těma létama oškubaný, tělo. Hladím se a vím, že to tělu dlužím. že to dlužím sama sobě. Vím, jak jsou moje stavy proměnlivý a vím, že lusknutím prstu se mi zas bude chtít umřít, ale v jádru už nikdy nebudu chtít. Nechám svý přesýpací hodiny naplnit, nedovolím si ten písek násilně rozsypat do kolejí. Už ne. Dodržím to, slíbila jsem Ti to. A jsem víc než odhodlaná to dodržet. Nejen kvůli Tobě štěstí moje, ale taky kvůli těm všem bytůstkám co by za mě dýchali.
Jsou to takový moje dýchací přístroje a já je miluju a jsem převděčná.
Ať už jsou němý, dvounohý nebo mají kůru či jsou polepený peřím. Ať už jsou daleko a nebo blízko. Ani jeden z nich nebude můj popel čichat tak brzo. Můj popel bude totiž prokvetlej sedmikráskama.
Hodlám osvobodit koncentrační tábor ve svý hlavě a vím, že to dokážu.
 

lepidlo na duši

Úterý v 19:17 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Smrdí to, závání a páchne. Všechno jídlo se v mejch ústech mění v lepkavou hmotu. Jako lepidlo, ač to není zrovna vhodný přirovnání, protože lepidlo sakra cítíš všemi smysly. Vždycky si vzpomenu na My děti ze stanice Leningradská a je mi ouvej asi už jen z principu. Měla bych si přestat všecko tak moc brát. Tak polož mnou hlavu pod vodu, polož ji pod moře. Nech mě se vyzvracet. Nech mě se vyprázdnit, dostat z těla ty sžírající a nahnilý pocity. Žvýkám jen hmotu bez chuti a ta mi pak oblizuje střeva a svádí žaludek. Nepříjemnej pocit. Už ani ta hořká čokoláda nepřináší potěšení.
Žaludek se svíjí a já nevím kdo jsem. Polykám a žvýkam potravu, ale necítím nic víc než svírající pocit. Cítím jak putuje. Chtěla bych se změnit v plankton a bejt potrava pro ryby.
V žaludku mi to hnije. A já nevím co mám dělat se svým životem.
Asi ze mě bude upír. Asi hybernuju. Přineseš mi pytlíček z mrazáku?
Je mi osmnáct. Opakuju si dokola to hloupý číslo a připadám si hloupě.
Rozpraskaný koutky, krev a oteklej lalůček plnej hnisu. Tak už nekousej.
Jednou jsem řekla, že duši si člověk neobleče.
To ale není tak docela pravda.

Proč?

19. února 2017 v 12:24 | Retrospektivní vločka
Táhla jsem se vsí s rýčem v ruce a igelitovým pytlíkem v dlani. Mnouřila jsem oči, paprsky slunce jsou tak silné a tak intenzivní, až jsou otravné. Musela jsem se tvářit jako smrt. Akorát jsem místo té kosy měla rýč. Vylezla jsem na kopec a začala kopat do promrzlé, spící půdy a řádně se zapotila. Oddechovala jsem jako nadržený sob a přilepila se zády k mohutné borovici. Vítr zlehýnka fučel a lomcoval se sáčkem, který jsem na sníh položila. Až nakonec jeho obsah vykoukl. Světle modrá jemňoučká peříčka se třepotala a mě se leskly oči. Vystlala jsem zmrzlou hlínu větvičkami smrku a olužila tělíčko na dno.
Pak jsem to všecko zahrabala. Kusy ledu a sním spojené hlíny do sebe zapadaly jako tetris.
Odcházala jsem s pocitem zadostiučinění, přesto jsem si v hlavě opakovala pořád tu samou otázku ... ,,Proč?" je život takový
Tak jsem šla zpátky přes ves s rýčem a tendencí se rozmáchnout a vrhnout ho jako oštěp do čelního skla , kolem jedoucího auta.
Odolala jsem?
 


pink

17. února 2017 v 11:50 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Poslouchám Radiohead. Poslouchám Radiohead a mám studený ruce. Rozpraskaný rty a roztahovák v levým uchu. Fialovej pruh se vymejvá do růžova. Moje psychika se taky vymejvá, škoda že s odstínem cukrový vaty nemá nic společnýho.
Je mi osmnáct a po nocích vyřvávám k chudý obloze. A je mi jedno, že u lesa sedí vetřelec a pozoruje mě. Uteč hajzle, vypadni. Noc patří mě.
Nenávidím když se ocitnu v bodě lampy, kterej není slepej a ještě víc, v záři světel aut. Připadám si v pasti totiž. Připadám si zranitelnější než jsem. Řidič vidí mě, ale moje oči jsou oslněný a já nevidím jeho. Jsem vetřelec ve vlastním těle.
Je to k smíchu.
V noci se převaluju v posteli a nemám ponětí, jestli chci usnout a probudit se do novýho dne.
Radši bych se ztratila v poli minutu před půlnoci.
Má to i svoje výhody, myslím. Jen nevím jaké a o čem to vlastně mluvím.

Polej mě růžovou. Ať má podobnej odstín jako zapalovač, kterej mi leží na nočním stolku, kterej nemám.
Poděkuju ti.
Možná.

chyba lysohlávky

15. února 2017 v 17:23 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Až moc vzpomínek a déjávu na jedno zasraný sluncem zalitý zimní ráno. Propaluji mě sluneční paprsky a já přísahám, že se rozpylnu. Že ostatky mý duše rozlitý po ulicích tohohle špinavýho města, který tu už tři roky strašej budou jenom špínou v zaplivaným podchodu.
Odvracela jsem zrak od hroznýše v akváriu a usušený tarantule na talíři a chtělo se mi strašně křičet. Strakatý kamarád mi ležel přitisknutý k noze a místo, aby on hysterčil, což by pro něj bylo v tu chvíli víc než přirozený, jakoby se snažil uchlácholit mě a snažil se rozehnat zármutek linoucí se mi z kabelky. Zvířata jsou neuvěřitelný. ,,Jako ve školce slečno, běžte" Od Šampiona jsem takhle odešla naposledy na tomhle místě. Spal. Ale už se neměl probudit a neporbudil. Narozdíl od Strakáče. Je to pořád až moc živý na to ,aby jste mě mohli hodit do těhle vod a čekat, že se s tím poperu a bude to okej. Chyba lysohlávky.
Rozrazila jsem dveře a zkusila se nadechnout. Nešlo to. Viděla jsem jak tam sedíme v čekárně spolu a ty se dávnýma 50 kilama sápeš z okna ven. Ten otvor ti nepřipadá malej, když je to ten únikovej východ. Pamatuji si jak ses pokaždé zabejčil ve vchodu a nechtěl jít a ... Všechno. To. Vzpomínky, co tvořej mou podstatu. Zápálila jsem si cigáro a procházela tím ohavným městem.
Šla jsem na úřad. Jsem nervózní když se mám podepisovat. Můj podpis nikdy nebude dost dospělej, protože vlastně není můj. Jak by mohl když nevím kdo jsem?
A tak jsem podruhý rozrazila dveře.
Cigarety, potřebuješ cigarety. Nikotinový náplasti křičej a taví se na slunci, tak radši budu čichat ke krabičce plný těch jedovatejch sviní. Koupila jsem si cold, protože bílé neměli a uvědomila jsem si, že jsou cold jako já.
Tak se mi teď cold popel louhuje v čaji zatímco poslouchám špatnou, nazrzavělou poezii.
Chtěla jsem na slunce křičet, ať táhne za humny a zároveň jsem věděla, že ty paprsky, který mou prochází jsou energie. Síla od Tebe. Jsi teď ve dne Slunce a v noci Měsíc. A stále jsi se mnou.

Ty a já

13. února 2017 v 11:37 | Retrospektivní vločka
Utírala jsem prach z poliček, pak ho stírala ze svejch rukou a snažila se ho setřít i ze svý duše.
Deprese má nabité všecky kuše a střílí přesně. Bohužel, bohudík?
Kočka mi olizuje palce na nohou a pak se věnuje očistě svého jemňoučkýho kožíšku. Tak se mě asi neštítí tak jako já sama sebe. Je to osobnost ta moje kočka. Černobílej jing jang, kterej skáče po stromech. Je to lovec, můj malej panter, kterej se bojí kouře z elektronický cigarety. Spí v mým pokoji a občas se tiskne k mejm bolavejm ztuhlejm zádům a zahřívá mě. Pusinka. Nemiluj ji. Moje kočka je můj Bůh. Krmím jí, starám se o ni a uctívám ji ač se mi sem tam zakousne do holý kůže. Nu což, je to Bohyně, tak může.
V hlavě mi bzučí, sežírá mě zármutek. Ty to víš a takhle bys to nechtěl. Je to rok. Je to jeden rok. Je to ten zatraceně nejdelší rok v mém životě.
Kouřím na balkoně cigarety a a potřebuju aby zábradlí porostl břečťan, abych se měla kam schovat. Slunce mi prohřívá kůži. A já si uvědomuju jak moc by bylo moje jedenáctiletý já zklamaný. Jak bys ty byl zklamanej.
Tak do mě strč čumákem, ať to zahodím. A vezmi mě na procházku. Jen ty a já.


Blame me

12. února 2017 v 18:16 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Omývám starý, vzpomínkama opilý verše a sem tam k nim přisypu. Sedím stočená v klubíčku, tisknu si kolena v hrudi. Snažím se tlakem svých nohou stlačit a udusit to prázdno v srdci. Buch. Buch. Nic. Zase jsem se ponořila do stránek Plavat se žraloky. Znovu. Je mi ouzko.
Poslouchám The Pretty Reckless. Znovu.Vzbuzuje to ve mě bolestivý vzpomínky...znovu. Smutek je předfáze vzteku a jde ruku v ruce s agresí.
Kam mám jít? Sedím doma, ale chci odvézt domů, protože tenhle domov bez Tebe je prázdnej. Chci ten domov před třemi lety. Tenhle, tohle místo je shluk místností a ač se o něj dělím s milující rodinou...Bez Tebe to nefunguje. nedokážu chodit sama do lesa. Asi zas utíkám s koulí na noze. Metafora. Takže si ten běh, ten únik jenom představuju.
Zase ubližuju svejm plicím a mám tendence si rozřezat tělo, aby z něj vytekl všechen ten hnis.
Mám tendence sáhnout po žiletkách a vyřezat Tvý jméno po svejch nohách. neudělám to. Snažím se to neudělat už 364 dní. Ale co bude zítra?
Datum Tvý smrti se mi vryl pod kůži a já si stále nic nepřipouštím. Prostě čekám kdy vyběhneš z mlhy a ...
Je to marný, já jsem marná.
Tak kdy to skončí?

tam mezi stromy

8. února 2017 v 22:47 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Čítávala jsem příběhy o lásce.
Čítávala jsem příběhy o utrpení.
Čítávala jsem příběhy o ztrátě.
Každým dnem, každou pískem zavražděnou sekundou prožívám totéž.
Každé další ráno, píši svůj vlastní příběh lásky a ztráty a utrpení.
Každý nový den se potácím časem, bludný holanďan salutuje mi zdálky, vzhlížím k obloze a pozoruju obtoustlý smetanou politý ptáky.
Život je šedej. Má až moc vybledlej odstín, je řídkej a unavenej a tak moc nespavedlivej, že by se sám měl stydět.
Potácím se temnejma ulicema a dusím se vzlyky. slzný kanálky jsou vyschlý. Podala bys mi impregnaci? Potřebuju rozehnat řídkého merlota ve svejch očích a potřebuju konečně vstát.
Je tomu už dvanáct měsíců, 365 dní a pokud umím počítat tak 8544 hodin, což je samo o sobě blbost. Miliony svíček a stovky růží na zápaží.
Poblouzněnej nikotin koluje krví a dusí žal. Duše levituje nad obrysem zubožené silulety, z jejíchž úst se linou vzlyky. Protože tam mezi stromy, kde o tobě zpívám, tam ve tmě a tichu, tam za mlhou, tam nade mnou...Tam je všechno po čem tak nesnesitelně toužím. Volám tvé jméno a slova se postupně rozpadají, padají mi od úst. Že se nestydíš... takhle drobit. Noční ulice, polité černočernou tmou, pohybuju se ve slepých bodech lamp. Ticho, řev a chlad. Tak kde jsi? Slyším tvou známku znít, někde tam v dáli, mezi stromy...
Sedím u jidélního stolu a hypnotizuju balkonové dveře. Chci aby se zamlžily v úrovni tvejch očí, chci na nich vidět teplý otisky tvého čumáku. Javorovej sirup na lívancích je tekutý zlato, který mi zalevá hrob v břiše. Vycházím ven, zuby drkotají a vylamují ze rtů slova který mají něco společnýho s touhou po tom všem. Touhou, představou, kdy mě vítáš u dveří, já popadám dech, srdce mi naskočí a vrhám se do óázy bezpečí... tvé srsti, tvého tepla. Vycházím ven a necítím nic než tvou pozitivní auru a radost. Miloval jsi sníh. Volám tvé jméno a slzy zamrzají na tvařích, nezbývá než pozdravit k nebesům a zůstat na živu. Pro Tebe.
Jsem nejsilnější za poslední dobu a přitom jsem tak moc zranitelná až mě to sežírá. Tam v tichu mezi stromy.Vídám tě, skláním se do dřepu, obratle si sedsednou a neochotně zakřupou do všech stran. Nevnímám to. Jen tam tak ležím na ledem potaženým betonu a čekám....stále čekám.
Naivně a oddaně. Jen na tebe. Představuju si jak se tvá míhající se aura zaplní životem a nebudeš jenom vzpomínka, ale že zavřu oči a zas to bude skutečný. Ty budeš skutečnej. Jenže kde má skutečnost hranice? Za životem, za sebevraždou. Protože jenom smrt dává životu smysl.
Myslím, že v tomhle nanicovatým textu bude zatraceně velký mbožství chyb, když se mi písmenka rozmazávají totožným způsobem jako myšlenky na budoucnost.
Je toho tolik co chci říct, to jak mi chybí ten hluboký, medový zvuk časně zrána pod okny.Jak mám doma moc piškotků a že každou noc pláču do deky.
Byl jsi ztělesněním dobrosrdečnosti, láskyplnosti, upřímnosti, elegance, odvahy, vytrvalosti a především neskutečné síly a statečnosti. Je tak těžký psát v minulém čase. A ty to víš čtyřnohý štěstí, moje spáso, moje lásko. Tvůj menší kamarád se mi tiskne k noze, zahřívá mě a hledí na mě těma knoflíkovýma očima. Jako by se snažil uspořádat to neskutečný prázdno v mé duši. Taky mu chybíš drobečkovi. Stále tu jsi, vídám Tě nejen ve snech, ale i v lese, školních chodbách. Chtěla bych vzít pastelky a vybarvit tvou omalovánku. Vdechnout do plic život jak jsi to udělal ty. To jen díky Tobě předčítám všechno to, co ani náhodou nedokáže vyjádřit co k Tobě cítím, co pro mě znamenáš a jak mi scházíš. Nikdy. Uložila jsem si Tebe a naše společný nejkrásnější vzpomínky do srdce a nikdy nezapomenu. Láska nikdy neumírá. Bohužel jde ruku v ruce se zármutkem.

Iluzionistka

1. února 2017 v 21:43 | Retrospektivní holčička |  waterborne
Piji ji po litrech. V čaji i vodě. Vdechuji ji a krmím se jí.
Bez iluze, bez naivity a víry v lepší zítřek, bych nedýchala.
Pokud lze sténání dvou unavených orgánů považovat za dýchání.
Za 12 dní bude sečten nejdelší rok v mém životě. Tehdy. Vedle tebe v moři slin a slz. Tisknu si tvé vychrtlé tělíčko k sobě a odpočítávám údery srdce. Za pár okamžiků duše opustí vyčerpanou schránku, bude nade mnou poletovat, líbat se se vzpomínkami, které patří jen nám dvěma. A nikdy nám je nikdo nevezme. nikdy.
Srdéčko utichne, moje žalostně křičí. Zajíkám se. Je konec příteli. Usneš a už se neprobudíš. A tak to bylo správné, jen jsem to nedokázala a stále nedokážu plně vstřebat.
Dokázala jsem si zvyknout.
Dokázala jsem si zvyknout, že mě nevyhlížíš z dálky.
Dokázala jsem si zvyknout, na věčně ledový ruce.
Dokázala jsem si zvyknout, na čisté džíny, bez blátivých otisků tlapek.
Dokázala jsem hodně, přes velkou spoustu věcí jsem se přenesla.
Ale nikdy, nikdy si nedokážu zvyknout na tu prázdnotu.
Miliony svíček a stovky růží. Vybledlé fotografie a krvavé slzní kanálky.
Postrádám tvou fyzickou přítomnost tak moc až mě to sežírá. Zevnitř a zaživa. Tohle čas nezahojí. Čas to utlumí.
Řekla jsem Ti, že to dokážu, že už můžeš jít. Tehdy. Kdy jsem se tiskla k té nejjemnější srsti, promlouvala k té nejčistší duši a hleděla dotěch nejupřímnějších očí.
A plakala. Prohlížím si fotky a uvědomuju si, že tehdy jsem tomu sama věřila, věřila jsem, že to pro tebe dokážu. Záměrně píši v minulém čase, ale jsem naživu. To je to hlavní.

Miluji tě jako nikoho předtím a nikdy tak nikoho milovat nebudu. Jsi se mnou. Navždy.

Jsem iluzionistka. Žiju v iluzi. A to je oč tu běží.

Belong

1. února 2017 v 16:59 | Retrospektivní holčička |  waterborne
Záplava světlých vlasů, zahaluje jizvy z dávných časů. Jsou zacelené, narůžovělé a ne všechny mohou vlasy skrýt. Kéž tak dlouhé vlasy mohla bych mít. Sedím v kavarně s popelníkem a nevím kam patřím. Absolutně netuším. K čemu je zapalovač bez popelníku a popelník bez cigarety?

Další články


Kam dál

NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.