Únor 2016

Souznění toaletní mísy a duše

29. února 2016 v 22:51 | Retrospektivní píča |  waterborne
Ano, správně. Tento článek doslova patří do škatulky "bleju" a to ne tedy jako metafora, nýbrž jako pouhopouhá skutečmost. Hrbím se,z mých úst vycházejí zvuky pářícího se muflona a má střeva vypoví službu. Brzo a já se jim nedivím. Když už něco s ním tak to vyzvracím. Bulimie? Jako vážně? Anorexie by zněla líp, ale ne s mnou školou, kdy odjíždím ráno a vracím se po dvanácti hodinách mrtvá. Jsem zmatená a vystrašená a nějak nemůžu na dně kapsi najít vůli dokončit co jsem začala. Začala jsem v dubnu, měla to skoro na dosah a v září to podělala. Smůla, stalo se. Musím se sebrat a přežít a tohle mi to umožní, abych přemohla svou mysl, musím využít slabých míst. Potřebuju bejt kůstka a potřebuju bejt placatá, ne kulatá. 6 kilo, blbých šest kilo...Neříkám si píča nadarmo, ale vím, že pokud chci něco dokázat. Napsat román, cestovat, dostat se na vysokou a prostě neshnít...musím začít něco dělat...že by konečně večer 29. února nastal zlom? Den který se zopakuje až zase za pár let. Výmluv bylo dost, musím to dokázat. Dokážu to. Zítra, za hodinu a deset minut. Nová éra.

15 minut do článku s dneším datem

6. února 2016 v 23:51 | Retrospektivní píča |  waterborne
Dneska je sobota. Mám za sebou fajn den, fajn prázdniny, fajn týde,n spousty zážitků. Včera jsem poslala dopis člověku, jehož nesmírně obdivuji. Po pěti letech na papír poprvé na psacím stroji. Zamilovala jsem si 30 a 40 léta, líbilo se mi to vždycky, ale tak nějak rudý rty, gramofony a ten cigaretový dým, ty účesy a prostě všechno... Dostala jsem neobyčejný dar a prošla si noční Prahu s neuvěřitelnoi průvodkyní, jež mě provedla i vlastním, tvrdým životem. Dnes je šťastná a mě bylo ctí jí potkat. Srnhula jsem několik zážitků, jež budu vstřebávat a čerpat z nich dobře půl roku a pak je uložím do srdce na celý život. Možná bude delší než do osmnáctin, kdo ví. Vrchní část mého těla už vypadá k světu a sluší mi ten "starý" styl, jak poznamenala. Bubble, čaj v knihomolství. Bez jídla, šťastná. Skvělé odpoledne. Julia Roberts. Neuvěřitelný film. Tajemství jejích očí. Mám jí ráda. Fakt, moc. Mám úkoly do školy, seru na to. Jebu na to, žiju. Takže báj. Good night. Die with memories, not dreams.

Milovat zločince je také zločin?

3. února 2016 v 12:20 | Retrospektivní píča |  waterborne
Je středa, třetí den prázdnin. Sedím na gauči, srkám po lžičkách rajčatovou polévku a přemýšlím o včerejší návštěvě místnosti s obřím plátnem. Nejsem jednouz těch, co před návštěvou kina pečlivě prostudijí recenze anonymů, kritiků a vševědů a nenechám se jejich názory odradit. Vždy si raději film zkritizuji sama. Na čem jsem tedy byla? Nahllédla jsem do příběhu šarmatní, nespoutané, temperamentní ženy, jejíž tvář a šarm okouzlili ciličkou Evropu. ,,To že jsem milovala zločince, snad není zloči.." Již tato slova, vyřčena papírovými, křehkými ústy staré ženy ženy, jíž jsem v tom okamžiku chtěla skořit do náruče, mě upoutaly a co teprve sám příběh. Krvavě rudým sedačkám v sále ještě chyběl Hákový kříž, bílou lemovaná orlice a křik z německých hrdel. Neskutečné, dechberoucí a pro milovníka psacích strojů, chraptění gramofonových desek a plných, ruží zvýrazněných rtů, dokonalé. Elegantně držená cigareta, pohyby boků, hlas a svůdný pohled. Obsazení, kostýmy, kulisy. Já tam byla taky s musím říct, že jejím jménem budu nyní lžít dlouho. Nechám se unášet svými myšlenkami dprávě tam. K lásce, žalu, utrpení, válce a zkáze. Perfektní, jsem unašená jako už dlouho ne.

Zasněná RP, ano ještě pořád to umím.

Střep nebo diamant?

2. února 2016 v 12:52 | Retrospektivní píča |  waterborne
Řekla jsem si, že budu psát každý den. Zatím mi to ten třetí den drží. Jenže jedna věc je psát, aby to bylo o něčem a druhá věc je, že jsem si prostě řekla, že něco napíšu a je vlastně jedno jak moc velká píčovina to bude. Správně bez cenzury, člověk bere jako vhodné cenzurovat vulgarysmi, ale co když moje osoba je jeden velký výkyv vulgarismu? Jsem psychicky labilní, moc hloubavá a všechno moc řeším....pojmenovala jsem to střepy. Je těžké tomu dát jméno. je to dar, věřím, že je to skrytá dar a já věřím, nebo věřím tomu že budu shcopná věřit tomu, že ten střep, který mě páře zevnitř...že to bude perfektně vybroušená diamant. Snažím se tomu věřit, chci začít zase žít. Doopravdy. Takže ano. Píšu, abych to ze sebe vypsala a dala jméno mému utrpení, jež jednoho dne nebude utrpení, ale štěstí. Ach, bože. Pojedu za ním a pak do kina na Lídu. Zítra tam, kam se bojím.
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.