Březen 2016

its your decision, i know

30. března 2016 v 21:05 | Retrospektivní píča |  waterborne
Všechno to je vlastně jenom převlečenej žal. Žádná chřipka. To proč je mi tak mizerně. Proč je mi kurva na umření. Je to tím, jak se procházím temnejma ulicema. Bez Tebe. Jsem jak posel ztracenejch duší, který si to rozdali za úplňku s žalem. Žal koluje mým pokurveným tělem. Tahá mě za vlasy, trčí mi z mozku a vrtoší v hlavě. Poslouchám Alice in Chains a zapaluju 7 cigaretu. Jdu sama, všema těma koutama těch temnejch míst, kde jsme chodili jenom ty a já. Spolu. Jdu tu sama a brečím. Brečím jak malý dítě a jsem zohizdněná představou, že by ta bolest ustala, protože jenom to jak to bolí, mi dokazuje žes tady byl a že tu pořád jsi. Je to utrpení, rve mi to srdce. Nikdy mi nic nezlomilo srdce vejpůl. Ty ano. Ztráta tebe mi přervalasrdce na milion kousků a polila benzínem. Pro jistotu. Je toho tolik co chci říct. Jenže slova jsou málo. Slova jsou kurva málo na to, abych vyjádřila jak tě miluju. Jak mi scházíš. Ležím v tvém pelíšku, ubrečená. Vstávej. Nastydneš. It s my decision. Sedím na prapetu a dívám se k nebesům. Přestavuju si tvůj čumák. Tvůj sladkej sametovej čumák.

Light one up and hand it over.

26. března 2016 v 12:27 | Retrospektivní píča |  waterborne


Jo, jsem si plně vědoma těch sum, které mi odplavou, ale vědomí, že je vyfoukám do vzduchu, že si jakoby iluzionisticky nacpu do hlav, že ta světlounce modrá baletka je vlastně vyfoukaný žel, bolest a vzpomínky. Je mi líp, cigarety mi dávají pocit volnosti, protože mě uvolní. Poměr nikotinu neotupuje mysl protože musím, ale proto že chci. Tak to je a tak to bude. Mám antibiotika a nebudu blbá abych do toho kouřila.
Je to pro mě emocionální kout, kde jsem jen já a ten kurevsky elegantní dým. Nekouřím za pochodu, vždy si to chci vychutnat, žadný tik ťak. Z toho by mi jeblo. Otevřít dveře, vdechout tu atmosféru. Sednout si ke svému stolu, poslouchat ty tóny. Jako madam si objednat čermočerné espresso a nožku přes nožku. Začíst se a vnímat ty vůně. Cigaret a kávy. Pak vytáhnout krabičku. Naslinit si rty jazykem. Vložit do úst. Light one up and hand it over. Yeah. Žádný vítr, žádný shon. Tohle je moje. Jn já a ta rulička endorfirního poselství. Kandium. Benzen. Oxid uhličitý. A pořád je to moje.

Sladkých sedmnáct ...

18. března 2016 v 22:30 | Retrospektivní píča |  waterborne
V sedmnácti prý děláš různé věci, jen abys cítil, že žiješ. Proto asi sedím na parapetu svého okna, poslouchá hudbu a přemítám, zda spadnu či nikoli. Z úst mi vychází namodralý dým a tanči vstříct k nebi. Dokud. Se nerozplyne. Protože jakoby čekám až mě ze snění vytrne štěkot pod konem. Jako posledních osm let. Ne. Už je tomu jinak a já si ten líbezný, procítěný a zároveň uši rvoucí, hlubojý přec lásky plný zvuk, budu teď do koce života jen představovat a vzpomínat na to že Šampion se na mě dívá. Je těžký smířit se s absencí toho dokonalýho těla. Vybavuji si každičkou tu křivku, každičký záhyb a kudrlinku. Pamatuji si ty doteky, ten dech. Tu lásku. A budu si to pamatovat navždy. Je to těžky. Kurva těžký a já jakoby pořád doufám a přeci jsem šťastná, což není zrovna to správné slovo, ale vědomí že už ho nic nebolí je pro mě důležitější než cokoli. Nikdy se s tím nesmířím, nikdy. Pořád. Budu. Čekat a naivně doufat, že vyběhne z obýváku a přivítá to chorý tělo, který celý den trpí ve škole a žije pro tento okamžik. Okamžik, kdy bude moc zabořit hlavu do sametové srsti. Celý dny si vybavuju jaký to bylo když jsem mohla odcházet vstříc snění po jeho boku. Vnímat píseň Only time a vstřebávat všechno to co k němu cítím. Miluju Tě a vždycky budu. Navždy, pořád a všude. Šampione. Poklade. Srdce moje. Byl to měsíc, v neděli a zítra to bude zase sobota. 5 týdnů. Pět týdnů, který se táhnou jako noc a přitom plynou jako voda v mé krvi. Jsi moje osobní značka Heroinu . Nikdy se nedokážu rozloučit, jen se s tím naučím fungovat a možná i žít. Miluju Tě. Miluju Tě a nebudu hledat v chyby v textu, kterej namá šanci odkrejt všechno To. Žádnou. Nikoli. Absolutně ne. Tohle jsou jen střípky a útržky. Miluju Tě, přivoním si ke známce jen mám přesně v tom výklenku mezi žebry. Cítím Tě přes ní. Přivoním si k naší dece a možná půjdu spát.

SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.