Březen 2016

jubileum sebevraždy

31. března 2016 v 17:31 | Retrospektivní píča |  waterborne
Jubilejní jak lejno. Jo, ale dneska je to přesně dva roky, co jsem si zkusila sáhnout na život. Jsem v depresi z toho, že ten den se mi prostě vryl do paměti. Ta kurva se živí mým smutkem. Chtělo by to duševní sebevraždu. Začít znovu. Protože takhle mi to jde leda tak přes čáru života a dřív nebo později mě to zabije. Možná by to měl vědět. Možná by měl vědět, že mám šlicnu jak kráva na hodně viditelným místě. Vem to čert. Minulost.A všechno co jsem. Protože co jsme bez minulosti.

its your decision, i know

30. března 2016 v 21:05 | Retrospektivní píča |  waterborne
Všechno to je vlastně jenom převlečenej žal. Žádná chřipka. To proč je mi tak mizerně. Proč je mi kurva na umření. Je to tím, jak se procházím temnejma ulicema. Bez Tebe. Jsem jak posel ztracenejch duší, který si to rozdali za úplňku s žalem. Žal koluje mým pokurveným tělem. Tahá mě za vlasy, trčí mi z mozku a vrtoší v hlavě. Poslouchám Alice in Chains a zapaluju 7 cigaretu. Jdu sama, všema těma koutama těch temnejch míst, kde jsme chodili jenom ty a já. Spolu. Jdu tu sama a brečím. Brečím jak malý dítě a jsem zohizdněná představou, že by ta bolest ustala, protože jenom to jak to bolí, mi dokazuje žes tady byl a že tu pořád jsi. Je to utrpení, rve mi to srdce. Nikdy mi nic nezlomilo srdce vejpůl. Ty ano. Ztráta tebe mi přervalasrdce na milion kousků a polila benzínem. Pro jistotu. Je toho tolik co chci říct. Jenže slova jsou málo. Slova jsou kurva málo na to, abych vyjádřila jak tě miluju. Jak mi scházíš. Ležím v tvém pelíšku, ubrečená. Vstávej. Nastydneš. It s my decision. Sedím na prapetu a dívám se k nebesům. Přestavuju si tvůj čumák. Tvůj sladkej sametovej čumák.

Čili Chilli. Just Chill.

29. března 2016 v 20:30 | Retrospektivní píča |  waterborne
Poslouchat Red Hot Chilli Ppers a bejt živá. Cejtit se tak. Jako jít v noci za světlem a řvoucím hlasem Kurta Cobeina. Pohladit si jejich psaa říct ahoj. Nechat se očumovat a pak se zeptat. Zepapta se jestli nemaj dávku a pak si dát ten přášek do kapsy. Tvářit se jakože vím co s tím. Nechat si připálit cigáro a smát se s nima. Zamilovat se do Dílera a prošukat s ním noc. V krvi hašiš a všechnu tu chemiii, která odlehčí t, co antidepresiva neumí. Neumím němčinu a je mi to u prdele. Mám teď po těch copánkách háro jako Bonnie Tylerová a chci vidět film s tím šampónek Dicapriem. Zalést si pod deku a zaspat svou existenci. Sometimes a feel like a shit. Don t wory abbbbbbee. Jo, asi jsem si pokurvila mozek do holky, která ani nevim jak vypadá a hlavně že je na opačný straně republiky. Chtěla bych bejt její můza a chránit jí. Malý děvčátko, který píše podubný prohulvěci jak já. Má to taky prožitý, taky se v tom pleská. Pleskat se v tom spolu. Mít stejnej cíl. Potkat se. Nevím proč zobrazuju všechny ty rubriky, když píšu jen do týto.

Lajgt one up and hand it over.

26. března 2016 v 12:27 | Retrospektivní píča |  waterborne

Zdraví a kondice
Uvědomíte si, jaké částky vám pravidelně vytáhne z kapes nákup cigaret. Pomůžete nejen svému zdraví, ale i peněžence.

Jo, jsem si plně vědoma těch sum, které mi odplavou, ale vědomí, že je vyfoukám do vzduchu, že si jakoby iluzionisticky nacpu do hlav, že ta světlounce modrá baletka je vlastně vyfoukaný žel, bolest a vzpomínky. Je mi líp, cigarety mi dávají pocit volnosti, protože mě uvolní. Poměr nikotinu neotupuje mysl protože musím, ale proto že chci. Tak to je a tak to bude. Mám antibiotika a nebudu blbá abych do toho kouřila. Nechám plíce, aby se nadechli a pak si to zas vychutnám.
Je to pro mě emocionální kout, kde jsem jen já a ten kurevsky elegantní dým. Nekouřím za pochodu, vždy si to chci vychutnat, žadný tik ťak. Z toho by mi jeblo. Otevřít dveře, vdechout tu atmosféru. Sednout si ke svému stolu, poslouchat ty tóny. Jako madam si objednat čermočerné espresso a nožku přes nožku. Začíst se a vnímat ty vůně. Cigaret a kávy. Pak vytáhnout krabičku. Naslinit si rty jazykem. Vložit do úst. Light one up and hand it over. Yeah. Žádný vítr, žádný shon. Tohle je moje. Jn já a ta rulička endorfirního poselství. Kandium. Benzen. Oxid uhličitý. A pořád je to moje.

Když to tak píšu vzpomněla jsem si napísničku od Pretty Reckless. Light me up when Im down.

Biothican. Is it fun?

25. března 2016 v 23:06 | Retrospektivní píča |  waterborne
Patlání s hlínou bylo jaktěživský a boží. Odreagování. Sranda. Jenže, na moje tělíčko prostě muselo padnout všechno to za poslední dobu. Nečekala jsem, že to bude tak zlé. Že se uprostřed noci budu muset sebrat a jít vyzvracet na důvr směs čaje a lentilkovýho Nerofenu 200. Olpláchnout si ksicht a vypadat okay. No, nešlo to. Takhle zle mi po fyzické stránce snad ještě nebylo.
Teplota vzhůru letí, zatímco vyprazdňuju ze žaludku smetí. Hrdlo a plíce v jednou ohni, heroinový orgasmus křicí, ,,notak kotě pohni. Jsem děvka. Děsná děfka. Jsou tři a já je žeru, líbíse mi s nimu psát, taková rozptylka náctiletý naivní dušičky, která se snažím tak nějak odměnit za to že ještě žije. Dneska je Velkej pátek. Třetí den mám anitbiotika. Hodloum zkouknout všechny ty filmy se sladkým, tajuplným sexoušem Edardem. Malovat, juknout na miliony těch filmů co jsem vždy chtěla a kvůli škole neměla time for it.
Jo, představovala jsem si prázdniny jinak než v posteli, ale tak muset odpočinout si se hodí. Až zítra bude tesknoucí den. 6 týdnů. Miluju Tě. Jsem odlehčená od bolesti na duši, zítra začně hryzat srdce. Ten libovej, tuhej kus masa, kterej bije jen pro Tebe Miláčku. Šampione. Nedokážu to. Dokážu to. Musím, pro Tebe. Já vím, měla bych zahodit cigára, přestat myslet na trávu co visí ve sklepě a dělat němčinu. Nakopu tý čubce tu seschlou prdel. Jo, kurva, jo. Další dvě předsevzetí a nebo sny? Klavír, francouzština. Půjčila jsem si kuličku a hodlám kouřit borůvkový dokud budou. Koupila jsem si konečně ten zapalovač. Ach. Mám ho v šuplíku a taky tu krabičku. Jak elegantní. Ta babča byla sweet. Jo, nehuč, už odpovídám.

Výlevy spánkovýho defYcYtu

18. března 2016 v 22:36 | Retrospektivní píča |  waterborne
Tolstoj prý řekl, že to co vás v životě skutečně překvapí je stáří. Nevím jestli to bylo v porovnání a jak přeně z ní ten fucking citát. Měla bych si to dohledat. Převzala jsem to od toho chlapíka z toho božího filmu, kterej sice není boží, ale řekla jsem to proto že nejsem schopná jedním slovem vyjádřit jaký to je, co to se mnou dělá a jak to vidím a jestli to dokoukám. Mám tendence tu holku vytáhnout ven a ztrvit BBBFFFF day v kině, na buuble a nákupech. Udělám to? Nebudu radši ležet a řešit to jako všechny ty sračky. Ploty uvnitř mě? Díky Baruš, oficiálně a na úrovni ti hodlám poděkovat až tě uvidím Kotě. Pkiud. Kura, melu nesmyyl. Nu což, vem to špekáček. Mám plány co vše a evím jestli. To ví jen Kabáti . Jana je pinda a já jí mám ráda, je to jiný. Připadaám si jinak. Normálně? Měla bych jít.Spát.

Sladkých sedmnáct ...

18. března 2016 v 22:30 | Retrospektivní píča |  waterborne
V sedmnácti prý děláš různé věci, jen abys cítil, že žiješ. Proto asi sedím na parapetu svého okna, poslouchá hudbu a přemítám, zda spadnu či nikoli. Z úst mi vychází namodralý dým a tanči vstříct k nebi. Dokud. Se nerozplyne. Pokud by se mamka zvedla z gauče, jež je přitulen ke zdi ve vedlejčí místnosti a otevřela dveře mého pokoje, kam prostupuje jen světlo cípu měsíce pokud není úplněk či nov. Pokud to co píšu je nesmyslný. Představuji si ohnivou vodu, když převaluji v ústech švěstkový čaj a gratuluji sama sobě za 12 prospaných hodin. Co asi dělají moje vrstevníci? Party. Infinity. Like bad true. Fucking true. Shut up. Prostě kdyby vešla, myslím, že bych se rozbrečela. Protože jakoby čekám až mě ze snění vytrne štěkot pod konem. Jako posledních osm let. Ne. Už je tomu jinak a já si ten líbezný, procítěný a zároveň uši rvoucí, hlubojý přec lásky plný zvuk, budu teď do koce života jen představovat a vzpomínat na to že Šampion se na mě dívá. Je těžký smířit se s absencí toho dokonalýho těla. Vybavuji si každičkou tu křivku, každičký záhyb a kudrlinku. Pamatuji si ty doteky, ten dech. Tu lásku. A budu si to pamatovat navždy. Je to těžky. Kurva těžký a já jakoby pořád doufám a přeci jsem šťastná, což není zrovna to správné slovo, ale vědomí že už ho nic nebolí je pro mě důležitější než cokoli. Nikdy se s tím nesmířím, nikdy. Pořád. Budu. Čekat a naivně doufat, že vyběhne z obýváku a přivítá to chorý tělo, který celý den trpí ve škole a žije pro tento okamžik. Okamžik, kdy bude moc zabořit hlavu do sametové srsti. Celý dny si vybavuju jaký to bylo když jsem mohla odcházet vstříc snění po jeho boku. Vnímat píseň Only time a vstřebávat všechno to co k němu cítím. Miluju Tě a vždycky budu. Navždy, pořád a všude. Šampione. Poklade. Srdce moje. Byl to měsíc, v neděli a zítra to bude zase sobota. 5 týdnů. Pět týdnů, který se táhnou jako noc a přitom plynou jako voda v mé krvi. Jsi moje osobní značka Heroinu . Nikdy se nedokážu rozloučit, jen se s tím naučím fungovat a možná i žít. Miluju Tě. Koukám se na film, kde bych chtěla být ona a on by byl V. Chci ho vidět. Chci vidět i jí a O. Protože všechny nesnesitelně miluju. Jsem děvka a kurva, která k nim cítí to, co nikdy nezažili. Letos. Jo. Now is good. Už čtvrt roku je mi sedmnáct a já toho chci ještě dost ukusit. Teď kolabuju, po prášcích, ale zítra tam vylezu a zachrapčím ti. Noc na dlani. Nebezpečí, adrenalin. Vášeň. Ty. Miluju Tě a nebudu hledat v chyby v textu, kterej namá šanci odkrejt všechno To. Žádnou. Nikoli. Absolutně ne. Tohle jsou jen střípky a útržky. Miluju Tě, přivoním si ke známce jen mám přesně v tom výklenku mezi žebry. Cítím Tě přes ní. Přivoním si k naší dece a možná půjdu spát.

Ploty v mezi mnou a mnou.

10. března 2016 v 19:17 | Retrospektivní píča |  waterborne
Strašně moc bych chtěla slyšet ten zvuk, štěstím spadnout ze židle a s bušícím srdcem rozkliknout zprávu. Zprávu od Tebe. Ach jsi tak krásný a svůdný a sexy. Jsem naivní čubka. Omlouvám se za to Tobě i tomu zbytku sebevědomoví co dříme někde hluboko v mém nitru. Tak moc bych chtěla, aby se probudilo a já...bych na sebe mohla být někdy pyšná... Nejde to, když jsem tak, a tak moc psychicky labilní. Už tak zasraně dlouho. Ano, zase mi pomohlo přečíst si příběh ženy, která se rvala a vyhrála. Já se peru a pláču a teskním. Umírám, protože mi chybí. Potřebuju se mu podívat do očí, přejet prsty po dálnicí jež vede mezi sametovým čumáčkem a flíčky u těch nejupřímnějších zrakových kamínklů. Hlubokých a dokonale božských. Chybíš mi, nesnesitelně moc. Chci bejt perfektní. Čeká mě víkend s ním a já se trošku bojím. V sobotu to bude měsíc a já nevím jestli to zvládnu. Nevím jestli se dokážu smát i když chci zalést pod deku a truchlit. Viděla jsem Pearl Harbor a chci vylézt na ten komín a říct ti ještě jednou sbohem, neopouštěj mě. Chci se k tobě schovat, protože jenom ty mi rozumíš, aniž bys musel slova použít. Tvoje srst je teplá a duše čistá a mé srdce asi pukne žalem. Stýská se mi....
Musím se zítra doplazit do školy, abych nebyla doma. Musím konečně neutrácet a taky se vyléčit z té chřipky, když mi nejde se vyléčit z toho, z čeho doopravdy potřebuju. Depre zaklepala na dveře, ale už mě vyslechla a...musím to zvládnout. Zvládnu to pro tebe.
Im dying I miss you, I m dying I love you babbe ...
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.