Duben 2016

Omáčka duše

29. dubna 2016 v 17:10 | Retrospektivní píča |  waterborne
Pocity jsou vlastně jen omáčkou na emoční knedlíky. Já od přírody dostala zajímavou kombinaci svíčkové. Nevábně páchnoucí knedlíky vzhledu nemocnějšího než sama bílá barva, však famózní vanilková omáčka tu pachuť z části přikryjeme svou lahodnou lehkostí . A tak to se mnou je, tak je to se mnou a mou depresi. Je to zvláštní, je to nostalgicke a paradoxní asi jako to že chci být promiskuitni panna. Smích ala Bukowski. Mám těžký batoh a odlehčenou duši. Mám v tašce zmiňovaného B a dalších pět titulů, jež mne zaujaly. Jdu, líbí se mi to, stránka 49 nalistována. Beru. Miluju páteční odpoledne jako tyto. Vypadnu ze školy a společně s Deprinkou čicháme vůní knižních výtisků, ladne se procházime mezi regály a následně společně otáčíme stránky Nesvadbové, culime se, kouřime borůvkové cigarety a očima v kontextu laškujeme s číšníkem. Paprsky slunce se na bledých však momentálně spokojených tvářích odráží a hřejivě hladí. Svěží vzduch, tulipány všech barev, ušimazlici tóny houslí, příchod jara a neskutečná spokojenost. Je nám dobře, je nám dobře takhle spolu.

Lásko, poslouchej

27. dubna 2016 v 9:12 | Retrospektivní píča |  waterborne
Posledních pár dní přidávám samé sračky, nu což jakožto vélevna to funguje a proč bych měla vylévat jen pocity špatné? Je mi fajn, dneska jsem hned ráno objala ségru a usmívala se. Nalíčila se a jela k psychiatričce. Hezky jsme se popovídali. Ano, hezky! Řekla jsem jí ve zkratce, přesto zřetelně jak to teď mám. Teď piju Matcha Tee, jím sojovou kaši se skořicí a hodlám prožít fajn den. Budu si číst, uklidím si pokoj, přerovnám myšlenky, něco namaluju, posekám zahradu a něco do školy. Stavím se u babči, abych jí ukázala ty nové botky. Mám z nich fakt radost, ze života mám radost. To díky Tobě Šampione můj, tys mě zachránil. Tvá oběť nebyla zbytečná. Dodržím svůj slib a budu za svůj život, za svoje štěstí a radost bojovat! Nesnesitelně mi cyhbíš, zpívám Ti k nebesům, ale vnímám okolní svět.
Miluju Tě, hluboce, oddaně a navždy.

Dnešeček

26. dubna 2016 v 22:09 | Retrospektivní píča |  waterborne
Dnešek byl super. Štastná holka, který se teď nechce umírat. Bylo mi zle, zvedal se mi kufr. Zeblila jsem se, nalíčila se, navoněla a jela na odpoledku. Kabát, podpatky, kabelka a bestiář. Dokončila jsem jednu malbu a začínám s druhou. Pak jsme se sešli. Dostala jsem karbičku červených M a snažím se být jako J. Je úžasná, tak elegantní a hezká. Chtěná, jak zůstat naživu. Být like her. Perfect. Zítra mám sezení. Koupila jsem si nový botky. Já. Značkové. CCC. Jako od Chanel. Kroutím očima a růž na rtech. Svůdne pohledy. Jsem zamilovaná, ano jsem. Jsem živá, ano jsem. Procházím se v noci s S a zpívám ti MILÁČKU. Šampione můj. Tak mi chybíš, ale je to lepší. Jsou chvíle kdy myslím, že mé srdce pohltí žal, že mi smutek ztuhne v žilách a že stesk se promění v chucvalce v žaludku. Koupila jsem si Bubble. Ano koupila a koupila jsem dárek pro J. Těším se až jí ho dám. Zítra mám sezení a nevím jak jí to všechno během 30 minut shrnu.

Nemá to bejt prázdný, sračka X

25. dubna 2016 v 20:41 | Retrospektivní píča |  waterborne
Trpím poruchou příjmu potravy. Není to ani anorexie ani bulimie. Nejim, jim. Zvracim. Ač je má váha v normě, láká mě podvýživa a nesnesitelně lehká křehkost. Jo. Vím to, ale nechtěla jsem si to přiznat. Mělo mě to zachránit, ale teď mi to ubližuje. Mělo to odvést moje myšlenky jinam. Dříve to fungovalo. Teď už ne, nemám jídlo ráda. Nemám ráda když mě někdo nutí do jídla, nevychtnam si to. Nemám ráda když neodolam, mám ráda když je mi zima a jsem unavená, protože vím že je to z hladu. Chci se živit jen vodou a vzduchem a chci být vlastně normální. Paradox jak potenciální mrtvola, který exekuce zabavila urnu. No co. Ano, uznávám to. Jebat.

Odmocnina ze života

22. dubna 2016 v 13:20 | Retrospektivní píča |  waterborne
Jedu domů. Ledové cappucino na na okně, černý PS v batohu a Bestiář na klíně. Zamilovala jsem si rána s J. Šla bych se s ní dneska opít. Uvolnit se a balit kluky. Poslouchám Bonjovi a jsem ráda že už nesedím mezi těmi zkurvysyny.,, Linky ti sluší" říkají mi.,, Ty kouříš, fakt? " s netajenou zvědavostí se ptají. Jsou překvapeni. Kouřím dva roky, 3 měsíce na veřejnosti. Je to moje věc. K cigaretám mám citový vztah jak jsem, již vylévala na blog několikrát. Takový moje temný místo, kde vypisuju svý bebíčka. S J je mi fajn. Mám ji fakt ráda, chtěla bych ji víc poznat. Poslouchám Pretty reckless a působím rozesmátě, mile a agresivně zároveň. Odložila jsem knížky s nespravedlivými osudy a špatnými konci. Cetla jsem příběhy lidi, kteří se z toho dostali a teď? Koukám na sex ve městě, gebím se a čtu Bestiář. Během roka vystřídám několik svých vnitřních já, která dám najevo. Jsem zjistila. Úsměv, bolest s úsměvem a bolest nefalšovaná. Pak smích a líčidla. Pak chlast a touha po vyznamenání. Odhodlání a pošetilost. Vše dohromady. Chtěla bych psát, pít a mít imige žurnalisty a novináře. Káva, cigarety, bary, koktejlky a společnost někdy inteligentních lidi se smyslem pro humor jindy bezmozkových odpadů, kteří se smějí všem těm píčovinam co vyblejou. Je mi fajn, jedu domu a seru na všechno. Cíčko a hodit se do klidu. Udělat nejnutnější a odpočinek. Zaslouženě.

Jen ty, jen ty. Šampione.

20. dubna 2016 v 21:44 | Retrospektivní píča |  waterborne
Doprovází mě. Doprovází mě na naše místa, kde překopali lampy. Om doprovází mě a nebo Já jeho? Naše noční toulky. Jenom moje a Tvoje. Navždy.
Bojím se a zároveň na všechno jebu z takový vejšky, až to není hezký.
Je mi zima bez Tebe. Tvoje očka mi chyběj. Chybíš mi Ty.
Dneska jsem byla na sezení. Na posledním. Uf.
Jsem to já, ale jiná. Svá, víceméně živá. V kontaktu s okolím. Směju se a hraju si.
Sama se sebou i s lidma. Chci se opít. Chci se opít s J a balit s ní kluky. Chci bejt s ní. Nevím jestli jí mám ráda a nebo je mi s ní prostě fajn. Rána s ní jsou fajn. Moc fajn. Fajn, co je to za fajnový chujoviny do píči?

Poslouchám Taylor Momsen. Chůze na fetku a jdu a řehoním nocí a on jde se mnou. Vzhlížím k nebi a řvu I need a super hero.

Nevím jak mi je, ale cejtim, že takhle to chci.

Zítra do knihovny a pro flašku. Zlejt se cejtit život.

Jo. Proč ty odstavce kurva? Plivu na chodníky a bolesti do ksichtu. Nesnesitelně mi cyhbíš. Přivrním se k naší dece a budu sát tu tvou vůni. Jen ty lásko, jen ty Šampione.

Připadám si jako homogen. Dávaj mi sežrat věci, který si nezasloužím a já je fakuju. Plivu do kanálů. Navenek pipka. Nehty a kabelka.

Makeup, jo maluju se. Dbám o sebe. Víceméně. Lepší jak jít do školy v pyžamu.

Snít v noci, žít ve dne

19. dubna 2016 v 10:10 | Retrospektivní píča |  waterborne
Otevřít oči. Nadechnout se. Zkusit to. Znovu a znovu. Tělo funguje jako topení, plíce jsou radiátory, otoč kohoutkem a přestaň zavařovat mysl.
To nejhorší je za mnou, vede se mi dobře, protože chci aby se mi tak vedlo, mám na to totiž už konečně sílu. Sílu chtít, vstát a vstříc snům jít. Blekotám a šeredím doposud a budu vždycky, budou chvíle kdy budu žít jako plnohodnotný jedinec s lidmi, jindy s knihou na klíně a šálkem kávy u nich, ale bez nich a pak budou dny, kdy budu ležet na smrtlené posteli ve smradlavým pokoji s žiletkou v ruce. Jsem si toho vědoma a vím, že z té postele vstanu a půjdu dál. Všechno zlý je jednou k něčemu dobrý a já chci aby to zlý bylo co nejmíň. Chci si ychutnat ty dobrý věci. Nevyberu si, ale můžu se se svou úzkostí začít více kamarádit. Neodkopnout ji hned za dveře, ale vyprovodit ji s úsměvem na tváři, sednout si společně jednou za čas a popovídat si. Ani jedna z nás nebude vyčerpaná tak snadno. Nebudu jí prosit aby šla pryč a nadávat jí do kurev. Pozvu jí dál, půjčím jí medvídka a uvařím čaj.
Sedneme si naproti sobě obě s nohou přes nohu s nefalšovaným úsměvem. Máme komplikovaný vztah, komplikovanější než má osobnost.
Francouzština. Román. Klavír. Brigáda. Léto.

Vzbuď se Alenko a nebo táhni zpět fo nory

12. dubna 2016 v 20:45 | Retrospektivní píča |  waterborne
Zkus si to, zkus vtáhnout vzduch do zuboženejch plic a trumfni tu kurvu v tý hlavě, která se živí tvou energií, tvým štěstím tvou energí, čímž bere možnost ji vkládatdo života. Neztrácej víru a řekni si že to bude zase dobrý, že přetrpíš ty dny, hodiny, měsíce a neskutečně se táhnoucí vtěřiny ryzího smutku, zoufalství a bolesti. Řekni si, že to prostě zvládneš. Je to tři roky. Jsem šťastnej člověk, kterej sem tam umírá. Někdy jsou dny kdy žiju tak moc a někdy ležím na smrtelný posteli. Ale přetrpím o a vstanu. Musím. Zítra je to 2 měsíce. 60 dní bez Tebe. Vyčerpání, kdy mě zmáhá i poslech hudby. Deprinka mě objímá a já chci za Tebou.

Lidskostní bestialita

10. dubna 2016 v 9:45 | Retrospektivní píča |  -beznázvu-
Oběť lidký bestiality na plátně českejch kin, kde po sobě návštěvníci nechávají takovej, ale takovej humus, že bych tím kukuřičným polistyrenem nechala vycpat je samotné nikoli bříška vysavačů. Ale co, češi a lidi obecně jiní nebudou. Vím to Já, věděla to i ona. Olga Hepnarová. Je debilní se k ní přirovnávat? Rysy nemáme podobný, vlasy sice tmavý odrůdy ale jiná barva. Za to nenávist k lidský zrůdnosti, pošetilosti, závisti, pýchy atd. máme obě.
Zpomalený film u kterého se dalo přemýšlet. Diváci z toho byli rozhozeni, mně se to zamlouvalo. Dnešní svět je uspěchanej, kdežto režisér si dal s prolínáním těchto zcén skutečně na čas. Bylo to fajn, vstřebat to. Prostředí před revolucí, vrtošivé, intimní záběry, chlad a cigaretový dým. Na člověku, který je psychicky labilní je to nejdříve vidět na očích, pak i na chůzi, pak na chodnících v hlavním městě. Jsem plná fanatickejch dojmů. Tahle žena mě upoutala, neskutečně moc. Když o tom tak přemýšlím, nemám tušení jací byli ti lidé, kteří tam zůstali ležet a už se nenadechli, za to dobře vím jaký to je, když jse obětí vlastní duše, vlastní hlavy. Olga svoje oběti z chodníku neseškrabovala, počet obětí se jí zdál za její vlastní život málo. Ale holka si neuvědomila, že třeba přejela jednoho ze svých "lidí" jak sama nazvala "otloukánků".
Nkědo tvrdí že byla schizofrenička, protože její čin a následnou výpověď považují za něco neskutečně absurdního. Umřít jako annonymní sebevrah by bylo jednoduché. Moc se mi líbil důvod. Dneska o ní každý ví. O tom co udělala a o jejím důvodu se dozví ten kdo chce. Natočený film. Rok 2016. Články všude běhaj a mráz po zádech těm co sedí a na plátno hledí.
Neznala jsem jí, zajímám se o ní. Ke konci byla labilní víc než sama zvládala, Bohumil Hrabal o tom píše. Nešťastnej človek, kterej spáchá sebevraždu bokem...moc jednoduchý, dle Olgy. Vím jakej dnešní svět je. Takovej jak ho ty humanidní dvounohý zkurvysini vytvořili, zvířata nemaj podíl. Říkám si, že o dobrejch skutcích se mluví míň než o těch katastrofálních fópa. Je snad nějaká učebnice dějepisu kde by chyběl portrét Hitlera?
Nevím co by řekla na to, že se o ní natočil film, co by řekla nna kolegyni která jí ztvárnila a nevím co by mi řekla na tenhle soupis dojmů. Jsem ještě pubertální trotl se srdcem, který je schopný neskutečně hlubokýho soucitu.
Ono zabij člověka, který Ti skutečně ublížil, stihni to a udělej to tak brutálně aby lidi napadlo o tom natočit film. Musíš být sakra velkej zjev a kurtizán. Pokud se to hodně rozprskne a dáš zabrat soudcům a nebo máš velký prsa, zařadí Tě dočasopisu "100 nejbrutálnějších vražedkyň", kterej mám na nočním stolku. Nominace do pořadu nějaký kriminálky. "Brutálně ubodala svojí matku, která jí řekla že nemá pevnou vůli na sebevraždu"... Takže Olga to narvala do cizích lidí a nechala maminku aby s tím žila.
Musím podotknout, že jsem narozdíl od těch uspěchanejch diváků vychutnala titulky. Slastný ticho.

ona v srdci a House on the hill

9. dubna 2016 v 13:33 | Retrospektivní píča |  -beznázvu-
Deprese přišla na kafe, na který ji nikdo nezval. Nepros, aby šla pryč. Nepůjde, je jí zima, chce zahřát tvým teplem. Chce se najíst tvýho štěstí. Neuvažuj o změne medikace i když třeba zobeš tabletky jako borůvky. Bude sedět na parapetu a v tvý posteli, bude ležet pod tvojí dekou, bude se tulit tvýmu medvídkovi. Panda má přišitý úsměv, ale taky chce aby šla pryč. Někdy bych chtěla být nějaká věc, na kterou nikdo nesahá a nic po ní nechce. Je hubená, krásná. Bledá s černýma očima. Tetování na stehnech. Pokřivenej úsměv, letargickej pohled a chce si povídat. Nemůžeš jí utéct, nemůžeš jí říct aby šla pryč. Chce bejt s Tebou. Poslouchej Taylor Momsen, jak zpívá ,,house on the hill" a zkus to zaspat, přetrp to. Nic jiného Ti nezbývá. Tvojí duši je zima, ale nikoho to nezajímá. A kdyby jo, nemůže TI pomoct, je to tvůj boj. Jen tvůj. Lehni si a prospi to. Omluv se lidem, že se ti nechce mluvit. Běhat nejde, každej pohyb bolí. Jsou to deprsivní sračky, který ti típají cigarety o srdce. Nezažiješ. Nepochopíš.

Hero In. Ahoj Kurtí.

7. dubna 2016 v 10:57 | Retrospektivní píča
Zdravím krále Grunge. Pohotového tvora. Zesnulého? Ano. Kurt Cobain to zabalil na ,,den vzdělanosti", paradoxně. Bylo mu sedmadvacet a jeho umrtí je jedna velká spelukace pro všechny a všechno. Členu klubu 27, kdy se umírá ve věku, který nese název. Amy a Jim taky. Nevím kde jsem to četla, nebo kdo mi to řekl, ale byla to dobrá filosofie. ,,Skvělí hudebníci umírají předčasně, protože Bůh je chce mít brzy u sebe".
Nejsem věřící, ne v Boha. Věřím v sílu v přírody, což není podstatný. Podstatný je to, že ten hubený bloňďáček byl prostě velká osobnost. Na Heroinu. Ano, včera jsem si to šinula po ulici s "i love her" v uších a míjela kluka, který měl na tričku nápis "Heroin" a tak mi to došlo. Herák nebo v angličtině HERO IN? Hrdina v Tobě? Jo Kurte, v Tobě byl. Musíš to zažít. Musíš zažít ten pocit. Kdy se procházíš temnýma ulicema, měl bys spát. Cigareta a ten krverozprouďující hit "Rape me". Nemusíš milovat grunge, aby sis zamiloval zrovna tenhle tklivej song. Musíš milovat noc a popletený nohy. Motající se tvor, kterej řve z plnej plic a dáví se vlastní pošetilostí. Ožij v noci a nech se vést jeho hlasem, tou melodií, řvi a buď sám úžas. Jo a pozor na střepy.

Retrospektivní píča s láskou a Granž srdcem.


šat ap

4. dubna 2016 v 0:50 | Retrospektivní píča |  waterborne
Nemůžu spát, překvapivě.
Potřebuju zahnat ten stesk. Ten neústupnej žal, kterej se mi sápe po páteři a šplhá nahoru. Kam? Nuže, potřebuju zhubnout. Abych se udržela na živu. Paradox, antilogika. Já vím, ale jednou se mi to už povedlo a já jsem ochotná udělat cokoli abych se vyhnula tomu mučení hlavy. Neústupnýmu, drancujícímu, krve, bolesti a strachu lačnýmu stvau kterej mě drtí v klepetech. Jsem ochotná udělat cokoli, abych zahnala tu Bestii. Deset je moc, mohla bych i umřít. Ale 8. Zasranejch osm kilo. To zvládnu, hned zítra běhat.
PLÁNY:

DÁT SE DO KUPY, DÁT SE DO KUPY, DÁT SE DO KUPY.

Život je krásnej

3. dubna 2016 v 18:27 | Retrospektivní píča |  waterborne
Jak jsem tak ležela na asfaltový cestě, kam v tuhle dobu nepáchne ani živáček, v levé ruce cigaretku v uších Roxette a došlo mi že život je vlastně krásnej. Jo. Dneska můj taťka přišel o ty nejčerstěvjší emoce, který mu jeho vehementní sedmnáctiletý dítko mohlo šouvnout, když se vrátilo z toho druhýho nej "čaje o páte" v životě. Miluju tu babču a miluju rochnění se v jejích knížkách, který jsou šestkrát starší než já. Nejsem ani za půlkou. Dopila jsem si čaj a ráda jí viděla. Vážně nesmírně ráda. Je to poklad ta paní. Tak jsem si přitáhla krabici plnou starejch výtisků a titulů na koberec do pokoje kde je vidět podlaha. Úspěch lidi. Pak jsem vzala vodítko z věšáku a šla s malým čopříkem ven. Chybíš mi. Kurva moc, ale je to lepší. Zvládnu to miláčku. Já to zvládnu. Jsem trotlyně a piju kafe se sójovým mlíkem. Kouřím červený Marlborky a dozvěděla jsem se dneska o síle vápna a taky o sušeným mlíce. Dostala jsem krásnej cennej dárek. Proklatě cenej. Jsem vnučka své sousedky, která tu má letní sídlo, kde se museli dít vážně šmakózní věcičky. Hodlám si dopít čaj a začít se v tom hrabat. Daát dohromady psací stroj a je mi úplně u prdele, že je zítra pondělí a já po týdenní absenci nemám nic do školy. Nádech. Žiju.
xxx
Vsuvka, která sem vlastně nepatří. Budu si zas psát jídeláky, protože mě to donutí sem psát každej den a to potřebuju, vypsat se na tenhle anonymně neanonymní blogísek.
sn. štáva z pomeranče a citronu
sv-čaj
ob-polévka, 2 knedlíky s uzeným a špenát(obědy musím- mutti)
sv-presso, soya milk
ve-černý čaj, fenyklový čaj a asi ještě velká nálož bude

Jdu se hrabat, je mi fajn. Zaposlouchala jsem se do Tess Parks, protože je to fakt prcina. Příští sobotu se musím zas večer koukat na, jak se to ... Moje tvář má známý hlas?

Šrámy nebo krámy

2. dubna 2016 v 13:14 | Retrospektivní píča |  waterborne
Zdraví a kondice
Myslete předem na to, že nejste nezranitelní. Když nebudete respektovat realitu, hrozí vám šrámy na těle i na duši.

Běž do psí prdele ty impotentní azbezte. Kdybys věděl kolik šrámů, může mít sedmnáctiletý dítko jako já, tak by ses zesral. Věř tomu baby. Jo. Včera byl Apríl. Tím pádem končí odbodí mého zoufalství. Je konec, the end. Píčo. Bridget Jonesová a krabička cigaret. Káva se sojovým mlíkem a rodiče v hajzlu. Tak to má být. Sobotní večer.

Prostě první dubnový.

1. dubna 2016 v 18:29 | Retrospektivní píča |  waterborne
Je to obrácenej smrtihlav. Jak hluboko může člověk vlastně klesnout? Nemyslím teď hloubku peřin, ač nikde se teď necítím bezpečněji než vy svý posteli. Od doby co jsi pryč, nemám jiné útočiště. Svojí kopku. Tam kde to začalo. Mám strach. Jo mám a vím,že nemůžu dopadnout jinak. Prospat celý dny, zatažený červený závěsy a hnusnej vzduch. Jsem to pořád já a přitom je to všechno úplně někde jinde. Je to plíseň ale jiný odrůdy. Stejný. Moje. A jiný. Myslím, že mě táta nesnáší. Ne. Jsem si tím víc než jistá. Nevím proč si nedám na facebook profilovku s cigárem. Vím, protože se chci ušetřit těch keců. Cigarety jsou můj únik. Miluju jejich chuť. A taky doufám, že mě zabijou dřív než se zabiju sama. To řekl táta Bridget Jonesové. Měla bych se podívat, zvedne mi to náladu. Nebo alespoň posbírá střípky tý nálady.
XXX
Přece to nemůže bejt tak těžký. Přece nemůže bejt tk těžký přestat jíst. Chci přijít o prsa, boky. Zadek, vlasy i nehty. Chci bejt perfektní. Chci mít lepší nohy než moje téměř 13letá ségra. Chci ztratit menstruaci a proměnit se v kůstku, protože jedině tehdy budu taková jaká jsem i zvenku. I can do it. Už semi to jednou povedlo. Dotáhnout to kotě, dotáhnout to. Chybíš mi.
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.