Červen 2016

To s mozkem

28. června 2016 v 16:15 | Retrospektivní píča |  waterborne
Skřehotavě zpívám, čímž sama sobě piju zbytky zdrclý krve. Sedím, míchám stříbřitou tekutinu a říkám si co se mnou bude. Jako bych se ptala hvězd co se mnou osud zamýšlí a přemýšlím o šptaný konstalaci ků(ú)ry mozkový. Že by za to mohly hvězdy a odpověď by byla v nich? Můj mozek je bolavej, přebolavej a neskutečně ohebnej sval. Občas jako pytlík od vysavače, uznávám. Potím se za krkem a víčka mi těžknou, když v zimní bundě procházím se bez tebe, jen s věrnou cigaretou. Myslím, že nikotin je pokrm pro moje endorfiny, který na mě kvákají francouzky.

Nevím, nemám kurva zdání

27. června 2016 v 17:03 | Retrospektivní píča |  waterborne
Hvězdičky, který by měli ukonejšit dojem sprostýho slova na ty z vysoka seru.
Nevím, nevím, nemám tušení. Projíždím jí snad všechyn sociální sítě, který má. Zrzavý vlasy a osobnost sama. Cigareta v ruce a já si nejsem jistá svou orientací. Zase

Zmrzlé telecí fňuká

26. června 2016 v 20:42 | Retrospektivní píča |  waterborne
Protože mě pálí huba od česneku, protože česnek jako jediný mě zbaví té proklate bolesti v krku. Všechno na světě by se vlastně dalo zvládat, všechno... Kromě odloučení od tebe. Sedím v tvém pelíšku a jsem jak zmrzlé telecí.. Kus masa bez šťávy a krve.. Zhasla mi cigareta a hrdlo mám v jednom ohni.. Tak nekuř když jsi nastydlá. Pálím svíce a chci aby to už bylo za mnou. Abych se výlecila z toho srdceryvneho smutku. Žal mě krmí, deprese se mi jako škrtič stahuje kolem ramen. Dějí se divný věci. Bestie. Ty moje čtyřnohé štěstí. Už ani nepíšu na stroji... A to mě to klepání tak uklidnovalo... Sperma prý mají antidepresivni účinky. Pro mě to měl jen tvůj čumák... Procházky nocí a když sis vzal piškotku a pořád vybíhal schody.. Jako bych ti tisíckrát neříkala že tě budou bolet packy.. A pak jak jsme usínali bok po boku a já schovaná v tvy sametový srsti. Nic mě už netrápí. Jen já. Dorůstají mi nehty a sebevědomí klesá to kalamity Jane s někým na vrcholcích hor plesá. Protože mi chybíš. Protože tě miluju jako nikoho předtím ani potom...

Pověste mě vejš

25. června 2016 v 16:46 | Retrospektivní píča |  waterborne
Pověste mě vejš, ať se houpám. Kdekoli jinde, jen ne nad mořem bolestivejch vzpomínek.. Harlej zní tímhle skladištěm, protoze máma vedle kouká na Pearl H. Protože mám zimnice když je 36 stupňů ve stínu a je hrozně super když holka dokáže zaujmout aniž by něco řekla. Nesnáším reklamy na yt. Poslouchám cigarett duet a přijdu si jak v ledový sauně. Dejte mi cígo, mam v krku oheň. Mezi žaluziemi se zasekla moucha. Pustila jsem ji ven. Dáš mi za to křídla? Mám bílý stěny. Nejen v mozku i v tyhle místnosti. Jsem tu jak fetak. Přičemž jsem ještě nikdy ani nehulila. Haha. Vtipný. Bordel, matrace, smrad, mastný vlasy a vztek slitej se žalem do jedné stříkačky. Infekce. Chci růžový brejle a výplatu. Chci elektronku a aby mi kurva pomohlo... To bílý svinstvo na úzkostný stavy úzkosti.

Piškoty

24. června 2016 v 12:35 | Retrospektivní píča |  waterborne
Bejt včera ve škole bylo zbytečnější než jsem si myslela, pokud jsem v ten den vůbec myslela.
Mezitím co se tady jak smradlavá bačkora válím v nezabydleným pokoji přemýšlím o včerejšku. Konečně s holkama, po tak dlouhý době. Hned druhá na seznamu na oslavu. Ne že bych se teď pyšnila když to neumím, ale....
Vodnice, cíga, Morgen, pivko a kecy náctiletejch hovádek. V krku mě bolí tak, že jsem už pak odmítala cíga. Nevychutnala bych si to, což mi přijde škoda. Chystám se ke koním.
Potím se jak prase a bojím se zítřka. Protože zítra máš narozeniny lásko... Udělám ti dort z piškotků .Budu brečet až ti ho dám do misky a najdu ho ožraný od slimáků a plesnivý, protože to bude poprvý co ... Lívám Tě na čumák a nepřeju si nic jiného než to dokázat. Přežít samu sebe pro Tebe.

Hnusenství ve vlaku tíží mě

22. června 2016 v 16:47 | Retrospektivní píča |  waterborne
Řekněte mi někdo k sakru co se mnou bude. Chci jet kamkoli jen ne do práce. Nechci dřepět ve vlaku a čekat až se laskavě rozvrže.. Ššš hů. Chci bejt malá a neodloučit se od mámy.. Nepřekročit tu hranici hnusenství.. Nenávidím lidstvo. Tenhle svět. Škrábe mě v krku a moje tělo produkuje slzy... Z očí podpaží, nohou i zas.. Dává mi najevo jak špatně se k němu chovám. Měj se ráda. Odvděč se mi... Druhý vlak projel.. Pohněte s tím kurva. Počkám do výplaty. Půjdu tak pár dní a půjdu do prdele. Vrátím jmenovku a vypadnu od toho stresu. Těším se na narozeninovou party. Víc než hodně moc. Kvůli tomu že budu normální. Že budeme mladí, krásní, zmatení a budeme pobíhat půlnočním městem.. Kouřit do vyčerpání a možná k ránu půjdeme spát.. Spálit si hubu, plíce zanést párou a nikotinem, játra jedem a prostě žít. Zas na jednu noc.. Po 34 dnech.. Myslím si o tom moc.. Doufám v moc, když v doufám v Tebe

Ach Lásko

21. června 2016 v 18:56 | Retrospektivní píča |  waterborne
Chce se mi umřít a ta sračka co vypadá jako obyčejnej kynedril( či jak se protiblití sráč jmenuje) tak mi ten zkurvenej Neurol nepomáhá. Ani dvojitá dávka. Mám všechno. Postup do další desítky a tři krabičky borůvejch v šuplíku.
Ach. Holidays are comming. Musím se zabavit. Budu chodit do práce. Tak 3-4 krát do tejdne. Budu psát a prostě to přežiju.
Kvůli tobě, pro Tebe Šampione. Zažívám slzový de'javu když projíždím kolem garáže kde jsme ti kupovali žrádlo, když píšu slohovku, když si prohlížím dosavadních x stovek fotek s tebou a vím, že další mít nebudu. Že si píšu tvoje jméno na předloktí a chuchvalaeček chlupů schovávám v igelitovém pytlíku, aby nestratil tvou vůni, když v noci brečím do naší deky. To nejhorší nastává.. když otevřu branku a říkám...dobrý. Kdy otevřu vchodový dveře a řeknu si...dobrý. Když vyjdu poschodech a kleknu si se slzama v očích na kolena, protože jsi přece měl vyběhnout z obýváku a já tě měla obejmout, zabořit obličej do voňavý srsti a už Tě nepustit. Za čtyři dny máš narozeniny. Miluju Tě. A neboj, je to dobrý...

A co a co...

20. června 2016 v 19:23 | Retrospektivní píča |  waterborne
Čtyři krabičky. Já se fakticky kurva moc bála že už takhle bez varování nebudou. Potřebuju elektronku. Rána s kávou a cigarem. Potřebuju jít chlastat s holkama. Potřebuju se zase cítit jako člověk.. Tohle ne. Tohle kurva nedávám. Hollywood undead v uších a tělo potažený unavenou kůži. Zmrdskou rakovinu duše mám, to hezký postupně zapomínám. Zas mi nejde jist. Zas má žaludek až v krku. Hýbe se a převaluje.. Co si to ten zmrd dovoluje. Jestli to takhle půjde dál....

Jabadaba

20. června 2016 v 11:21 | Retrospektivní píča |  waterborne
Všecko mě tu sere. Chci se zavřít do pokoje. Mít tam smrad a bordel, žádný sluneční světlo a oblak kouře. Chci prospat tyhle dny. S flaškou běhat po bytě na píseň rape me.. Rape me my friend. Chci se nechat znásilnit nikým jiným. Ne tou čubkou v křiváku a nohama až na zem. Shit do háje. Chci bejt tvoje mylady a zase si spálit hubu o tvoji elektronku.. Chci aby ses opil a byls to ty.. Doprovodil mě na tramvaj a políbil, protože jindy to neuděláš. Zábrany vyšší než já. Ach. Smůla. Je mi do breku, chci vyběhnout do ulic a proběhnout všechny trafiky. Nakoupit kabelku cigaret a něco šlohnout. První krádež... Dej mi kyslík. Pust mě ven... Pust mě z klece. Vezmu depresi na záda a užijeme si den plnej slunce. Víno a nohu přes nohu. Chci koukat na skins a pít litry sojovýho mléka s příchutí vanilky. Hlavně pryč odsud. Klaboboska mi už dá snad pokoj.. Bojí se... Hehe, ne mě ale prej o mě. Lol. Chtěla bych hrát střílečku. Střílet po ostatních lentilky a zavřít je do mrazáku.

Rozhořčení a láska

19. června 2016 v 15:14 | Retrospektivní píča |  waterborne
Nebe hřmí snad hlasitěji než hlas Taylor Momsen a to je teda co říct. Sedím na balkoně v podvazcich a čekám co bude. Připadám si jak parodie na sebe samu a pochybuju že to že jsou regály borůvkových camelek prázdný... Že je to jen tak. Sráči zkurvená. LM jsou plný, jsou hnusný, jestli zmizej borůvkový zmizí tenhle blog.. A to jsem myslela že ho smažu na podruhé smažu až po sebevraždě. Heh nevadí. Zlatý Marlbora fungují jak můj dýchací přístroj.. Ale jsem kvůli borůvkovým nasrana už z principu.
Neříkej mi že jsem vlastně fajn a hezká holka, když nechceš poznat mý prohnilý nitro. Nevybrala jsem si to, nevybrala jsem tu kurvu Depresi co tahám v batohu. Rok od roku je těžší a těžší. Bude to na krosnu nebo co. To je fuk. Nehrab na mě, s tímhle nechceš nic mít. Je moji součástí. Bledá, dlouhosrstá kráska. Teda jakože dliuhovlasá. Rozumíš. Nedokážu si vlastně už představit co by bych byla bez ní, když je naše společná minulost už tak dlouhá...
Nelíbí se mi digitální hodiny... 13. 13 Proč jsem kurva odpověděla na komentář v 13 13? Miluju svoje hodinky.

Je to jako sen s kapitánem Morganem

18. června 2016 v 22:43 | Retrospektivní píča |  waterborne
Je to jako sen s kapitánem Morganem. Králem mý krve a mysli. Mého momentálního štěstí pocitu absolutního vnímání života. Celou noc a celej den. Obtisky rtěnky na mejch nohách, blitky na zahradě a všude cigára. To je tak když se někdo vdává podruhé. Asi se vdávat nechci. A nechci mít děti. Klopím do sebe panáka za panákem a nevím nic. Tak je mi nejlíp. Noc je mladá a já taky. Tak pojď žít.

Moje čtyři Zetka nejsou rovnice

17. června 2016 v 19:51 | Retrospektivní píča |  waterborne
Jmenuju se X a potřebuju čtyři Z :

Zout si kecky s hipster trojúhelníkem
Zapálit si cígo
Zapnout hudbu na plný koule
Zkouřit se/Zabít se


Chci běhat o půlnoci v mokrý půlmetrový trávě a volat tvoje jméno k nebesům. Protože mi chybíš víc než je zdravý, pokud je nesnesitelnej žal zdravej.

Odpočítávám dny do prázdnin, protože mi přijde že všechno co má prdel mi sere na hlavu a myslím, že s tím moje přecitlivělost nemá co dělat. Těším se až budu makat jako idiot alespoň za prachy...ne tohle. Ta škola mě sere. Sere mě každej ten ksicht, kterej mi dává najevo, že jsem pro něj jen odpad u krajnic a že nemám na to bejt dobrá. Že můžu dřít jak pozér a stejně mi ty co jdou po 6 hodinách domů řeknou, že to asi nezvládám. Arogantní čubko. Uhni mi z cesty. Reaguj na můj blinkr.
Chci se zlít jak prase a zapomenout na pár chvil na to všechno.
Těším se na J, chybí mi. Chybí mi to jak normálně si s ní připadám.

Dopis pro arogantní mrdku, co mi nesahá ani po chlupy na kotnícich

14. června 2016 v 14:17 | Retrospektivní píča |  waterborne
Vylez z poza tý katedry ty kundo zpíčená. Řekni mi do očí, že se mě bojíš, že tvoje ubohý arogantní chování je jen proto že nemáš na to aby sis našla jinej prostředek, na kterým by se dalo tak brilantně leštit ego. Narvu ti ten tvůj pytel na špeky z Milána na hlavu a budu se hystericky smát, dokud ho ten tvůj klabobnos nerozerve. Cejtim pižmo tvy arogance a zvedá se mi kufr. Nemáš na to ty socko, nemáš na to učit. Rozteče se v tobě všechno moudro viď ty mrdko. Nehraj si se mnou, ať se nespálíš. Já tě sežehnu i s tím slizem pod tričkem. Navostři si prdel ať si bezďáci pohrajou. Uvařím ty tvoje bulvy. Sezeru ti ruku a ty se budeš dívat. Nech mě na pokoji mrdko, nebo budeš litovat! Poslední varování.

Kruhy v břiše..

14. června 2016 v 14:07 | Retrospektivní píča |  waterborne
Where are you now? Když zase padám a příšery běhají v mém nitru. Cítím se jako kopr, cítím se jako smitko smutecniho prachu. Cítím naprosté nic, ani prázdnotu.. Ve skole se mi nedaří.. Jsem ráda že vylezu z postele.. Všechno co má kaďák mi sere na hlavu, nebo mi to tak jen připadá? Potřebuju se probudit a nebo spát. Nic mezi . Potřebuju všechno zvládnout, ale fyzicky tělo už to nezvládá. Potřebuju umřít v ústraní. Na pár týdnů.. Cejtim se jak pozirac spalenych duši, smrdí to a zvedá se mi kufr. Vyprázdnuji zbytky energie. Jedu na rezervy. Vstanu, ale kdy. Jestli vůbec. Ledová kra útočí na srdce a bodliny ve střevech, bordel a prach v hlavě.. Jak v politice. Záchvaty kdy nemám co brečet. Kdy kolabuju na 200 ze 100 možnych. Co mám dělat...kam mám jít. Pod moře? Vidím tenisky Vty a a vím jak moc potřebuju zase být s J.. Bejt normální. Umřu bez tebe. A bez regenerace. Dredy, fet a vlak. Kruhy pod očima a nesnesitelný pocit nesmyslnosti existence. Můžu být ještě vybledlejší? Pomoz mi.. Ano já prosím. Já žádám...

Vim že se díváš

13. června 2016 v 15:47 | Retrospektivní píča |  waterborne
Je pondělí. Pondělí třináctého. Jakmile jsem si ráno zapomněla vzít hodinky, když jsem věděla že na kafe už není čas a že... Jsou to všechna že a přestože. Práva vyhrazena. Jenže je tu jedno velký ale. To ale jsi ty. Protože dneska to jsou čtyři měsíce. Čtyři měsíce kdy už nemám co brečet, kdy zoufale přesto s láskou zpívám k nebesum a pořád mi to přijde nemožnější než to je. Je to sangvinicky pochmurná tableta a balónek plný jahodovýho vzduchu. Je to žalostnej zpěv to moje kokrhání z nočního pole, kdy mi srnky cválají před očima jako jsem tenkrát cválala s Vislou. S tou zrzavou krásnou temperamentní dámou... Měla jsem ji a mám moc ráda. Zapálim dvě svíčky. Tobě a pro ni. Nic mi nevychází.. To bude těmi kruhy pod očima. Deprinka spí.. Už bude konec školy. Vydržím. Já to zvládnu miláčku. Libám Te a blouzním nad vlastní pošetilosti. Jsi moje všechno a ty to víš. Jsi můj dýchací přístroj, moje slunce. Moje ctyrnohe štěstí. Miluju Tě.

Bordel

12. června 2016 v 19:54 | Retrospektivní píča |  waterborne
Mám bordel ve svým pokoji. Ve svy hlavě. Ve svým životem. Jsem moc hloupá na to abych byla chytrá. Chtěla bych nasadit bačkůrky a spadnout do nádobí. Zapomenout na všechno a na nic. Jít na koncert a opít se. Líbat se s cizíma klukama a pak je už nikdy nevidet. Nechci jít do školy a chci křídla. Jsem po]zér potrenej zlobou a sarkasmem. Je mi 17, ještě pár měsíců. Chci udělat něco nezodpovědnýho a hloupého. Chci něco ukrást a pak mít výčitky. Chci jist vanilkovou zmrzlinu a nevědět nic. Chci potkat Zee.

Tak ale co to změní. Studi mi zadek a pálí u srdce. Nevím proč a kam. Láska je věčná ale silnější jsou naše ega. Zdálo se mi zas o tobě ty Kunďáku, zdálo se mi o tobě při balení cigaret. Šetřím a nemám co. Brečím a nemám co. Rapuju na balkoně ten sladkej hit představ, který bych s tebou chtěla sdílet. Ale jsem prec ta dylina, která tě nezajímá. Utres mnou prach, sliznes mi lajnu čokolády ze zad a vypadni. Zaláskovaný holky nemám rád. Proč tě chci? Protože k tobě cítím neskutečnou náklonnost a respekt, protože mi voní tvoje kůže, protože se topim v tvejch očích a chci si ustlat na tvy pevný hrudi. Protože jsi ignorant a neskutečně hebkyma vlasama, protože tě absolutně nezajimam.. Protože tvůj stisk, protoze chuť tvých rtů. Jsi tajemnej a nepřístupnej. Molibden v mých plicích, nikotin ve spancich a prezentace z dějin... Neumím to. Jsem v pici. Zapálim si další cigo a půjdu asi.. Na nebevzeti panny Marie. Placam blbosti.. Chybíš mi Šampione. Miluju Tě. Stále, pořád a navždy.

miluju tě

12. června 2016 v 10:19 | Retrospektivní píča |  waterborne
Po pokoji mí lítaj dvě protivný torpéda připomínající zatoulaý mouchy. Serou mě, stejně jako to, že se mi neuložil včerejší článek, stejně jako to, že e zítra pondělí, že jsem jedla a že nic neumím. Chci vypadnout, chci si zakouřit, bez výčitek. Chci aby fotr vypadnul a chci přestat umírat. Je tou hloupý a bezoheledný. Tyhle dny...spím v rakvi a odpočítám hodiny kdy už bude zase možný vylézt z baráku. Víš co je to absolutní opilost? To je tak když se šnek, nebo plž nebo prostě to roztomilé zvířátko, který pořád přednadávám za deště a vlastně mám tendence je v 17 sbírat do kyblíků...no absolutní stav opiosti nastává tehdy, když se šnek ožere tak, že nemůže najít vlastní barák.
Chybíš mi, nesnesitelně moc. Kopu do tvý misky a doufám, že to budeš brát jako signál, že tam je něco dobrýhoa příběhneš po mracích sem dolů. Za mnou do toho pekla, který bez tebe neskutečně pálí. Každej novej nádech mě tady bez tebe bolí a tak radši dýchám jen jako hmotná věc u úsporným režimu. Na živu mě drží rap a cíga. Už umím kolečka a J s Z jsou na pět dní pryč. Potřebuju prachy a nový tělo. Taky sojový mlíko a pocit že někam patří že moje rádoby existence není o hovně. Jsem retrospektivní píča, přeskakující přes meze do mezer a netuším jak dál. Deprese schodila zimní bundu, sedí tu na židly v tílku a sukni kouří kokosovou elektronku. Je zamlklá, nechce si povídat, to je ještě horší než kdyby mi ta pipka mlela něco, vlastně cokoli. Je to zvláštní Připadám si jak v nějakýcm zalitý zlitým filmu o pozérství, vypadávají mi řasy a mám ordel ve skříni. Mám hrozná tendenece pořád myslet na Véčko a absolutně se aklimatizovat od tutoho dění tady všude.
Semi je u mě. Pláču a vyklízím pavučiny z tvýho místa. Zvracím po Neurolu a netuším co bue za pár let jestli vůbec něco bude. Píšu jak hodnostář bez lízázka a objevila jsem novej blog, ve kterým se zatraceně vidím. Blíží se prázdniny a především Tvoje narozeniny. Pustím jí za Tebou, je to to jedinýco chce a chtěla vždycky.
Tulím se k naší dece a jsem rda že to bolí. Protože to vědomí o tom že bylo a že stále je mi dává pocit, že to vážně dokážu.
Miluju Tě

30 procent přítomnosti

8. června 2016 v 10:44 | Retrospektivní píča |  waterborne
Mám práci. Vysněná to ještě není, ale vysněnosti obsahuje. Potřebuju se občas upnout na 30 procent něčí přítomnosti. Obcas potřebuju mít pocit že někam patřím a někdy bych zapovedela svou existenci. Potřebuju se v takových to fázích upnout na člověka se kterým propluji dal, s jehož pomocí nezemřu. Dotyčný o oné hloubce nemá tušení. Teď je to J, dříve O, předtím V. Potřebuju mít ten pocit a oni mi ho dají. Na dobu neurčitou, pak to bolí ale bolest přežiji. Stýská se mi Šampione, spas mě lásko
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.