Srpen 2016

Černočerný espresso

29. srpna 2016 v 8:17 | Retrospektivní píča |  waterborne
Srkám espresso černější než odstín slizký černoty která je nalepená na stěnách mé duše. Čtu o nespavosti a přemýšlím proč mi pomyslné verše protékají ušima tak pozdě v noci. Převalují se v hlavě sem a tam a nenechají mě dokud se nezvednu a neznásilním tužku papírem, nebo papír tužkou?
Teď je ráno. Po dešti. A Stuprumkův komentář vždycky vykouzlí úsměv na mladý rozšklebený tváři.

Sračky Jarede

28. srpna 2016 v 20:45 | Retrospektivní píča |  waterborne
Horký noci,
tvý polibky mě mají v moci.
Je mi fajn kruci,
proč mě teda sužuje ten prázdnoty plný pocit?
Poslouchám twenty one pilotes a snažím se být duchem přítomná,
však je do zdouhlavý proces na který nejsem dost silná.
Ukonči moje trápení a podřízni mi hrdlo,
vím že po týhle sebemrčkácký větě to s tebou trhlo.
Spása je daleko a dospělost za dveřma, tak mi pomož ať se nepředávkuju střelným prachem,
ať touha po spáse není zbytečným krachem.

Lež je jako lepidlo

28. srpna 2016 v 14:13 | Retrospektivní píča |  waterborne
Střepy se lepí na orgány, ach ano zeptejte se mojí mámy.
Pláču po nocích a má mysl nikdy nespí,
Deprese mi tenkrát řekla že u mě jen na jednu jedinou noc přespí.
Čtvrtým rokem sedí na okně a sleduje mě,
kouří cigaretu a tvrdí že miluje mě.
Dívka s bílou pletí a havraními vlasy,
řekněte mi, kde jsou ty starý časy?
Čmárám zběsile po papíře,
chci zamknout svý chmury někam daleko, třeba do Paříže.
Krásný to město, plný ještě krásnějších věcí,
však proto by mohlo být pro ty obludy spalující pecí.
Kráčím temnýma ulicema,
noční můrka je ve světle spalujícího skla polapena.
Trčí mi myšlenky z hlavy a poletují vzduchem,
jsem cítit žalostným puchem.
Cítím chlad a nesnesitelnou žízeň,
sedím na střeše a zpívám Ti tu proklatou píseň.

Abstrakce mého Já

28. srpna 2016 v 14:01 | Retrospektivní píča |  waterborne
O půlnoci jsem se dusila vzlyky, pila snad sedmdesátou sklenici vody a bolest hlavy ne a ne ustoupit. Blok v páteři či skříplý nerv. Nemám zdání. Ale bolí to jako čert. Však pokaždé když mám možnost dám přednost bolesti fyzické. Abstrakční trojúhelníky se prokousávají mou duší a házejí mi kolečka krz mozek.
Hodný Stuprumek, ještě bys mě mohl vohnout chlape.

A proč že ty vzlyky? Deja'vu.
Slyšela jsem ten nejdokonalelejší zvuk na světě. Zněl z plných plic a krz hrdlo se dral takovou silou, že jsem málem spadla z postele. Byl však tak něžný a přátelský. Slýchala jsem ten zvuk téměř osm krásných let a nemohu si zvyknout na to nesnesitelný ticho. Tvůj štěkot Šampione, chybí mi. Žral si ořechy i se slupkama a měls kanilu v pacce, což jsem si vlastně vyzkoušeli oba. Miluju Tě. Můj hlas je v nahrávkách tak cizí a jiný, ale ty slova mi patří.

namaluj mi úsměv

25. srpna 2016 v 13:21 | Retrospektivní píča |  waterborne
Na vratké lodi v centru Prahy,
nahrbená holka plná marné snahy.
Hladí sněhově bílých perutí,
počítá péra labutí.
Pod kůži inkost vrývá si,
melodii osudu zpívá si.
Jak to končí tak to znovu začíná,
bytost uvnitř mě teskne a zkomírá.
Prosím o odpuštění, žádám o milost,
však bylo toho víc než dost.
Tak se pohupuji na lodi s cigaretou v ruce,
při pohledu na hrad (Tebe) taje mi srdce.

Píšu sračky a líbám se s cizinci a říkám si co se mnou bude, pokud ze mě po prvním září něco zbude.
Zkusím se dožít osmnáctin, zkusím to.
Válím se v peřinách, pálím jednu za druhou, čtu o diagnóze F5O a chci aby sis přečetl ten článek pod tímto a tím pod ním a byl ten klaun s falešným úsmvěvem a tvrdým pérem. Jo a inteligencí na rtech.

Kolotoč vzpomínek

23. srpna 2016 v 7:59 | Retrospektivní píča |  waterborne
Vzpomínám. Tělo vláčím bytem a sbírám po zemi kraťoučká černočerná stébla lásky. Tvé chloupky. Sbirám je ze země a tisknu si je k srdci. Kéž by hřáli a propůjčily by mi na malou chvíli tvou fyzickou přítomnost, kterou tak moc postrádám.
Srst labradorů je krátká a pichlavá, jednotlivé chloupky se zakousávají do nábytku jako meče do oběti.
Srst bernardýnů je teplá, ohařů kluzská.
Ta tvá jedinečná. Co bych dala za to abych mohla schovat hlavu do tvé sametové srsti. Představuji si tvůj čumák. Sladký sametový čumák a blouzním.
Žal je sourozenec štěstí a syn bolesti. Provází mne den co den. Žal vás provází když ztrátíte bytost, kterou milujete. A žal vás také nikdy neopustí. Vzpomínání je krásné, bohužel bolí.

Buď můj Joker.

22. srpna 2016 v 13:34 | Retrospektivní píča |  waterborne
Namaluj si úsměv a alespoň ho parodizuj. Obarvy se na zeleno a sleduj jak jdou moje nožky od sebe. Už trošku píchají. Nevadí? Kdo se má pořád holit, navíc když mám tak velký tendence se pořezat. A ne nešikovností. Oholíš mě ?

Take it on me.

21. srpna 2016 v 17:41 | Retrospektivní píča |  waterborne
Vynáším další popel. Další smítka času a vzpomínek, z každé cigarety vytahám všechno to. To.
Vždycky jsem měla slabost pro teploušky. Pro ně. Ano.
Gay, muž jehož zahnutý pták míří na další ptáka. Chce se k němu posadit na bidélko a tak nějak polemizovat a pak strčit do ... Zobáčku?
Protože gay nechce kozy a hladký nohy, gay chce sílu a ramena a vůni a porost. Chce aby když se líbají, aby cítil strniště, chce se nechat protáhnout.
Udělám se snad jak to píšu.
Proč Gay?
Protože Gay mě nechce. Je pro mě něco nedosažitelnýho. Gay je pro mě zakázaná zelenina a ta přece chutná nejlíp. Proč chci vždycky to co ne,ůžu mít?
Po světě chodí smradlaví, drsní chlapi. Já chci muže. Teda já vlastně nevím co chci.

Please don' t cry. Prázdniny končí, já poslouchám Cigarettes after Sex a nechci nic a nikoho vidět. Chce se mi zas umřít. Miluj mě, teda vlastně ne. Jenom mě vošukej.

Tam nad hlavou...

13. srpna 2016 v 9:00 | Retrospektivní píča |  waterborne
Dneska je 13. Dneska uz sest mesicu abstinuju. Pul roku jsem oficialne bez lasky. Pul roku jsem oficialne mrtva. Tys naposledy vydechl. Spis vecne. Je to pul roku co jsem naposledy zaborila hlavu do sametovy srsti, polibila sametovy cumak. Dneska je to pul roku co me opustilo ctyrnnohe sresti. Nocni mury zustali. Neutisitelna bolest, naproti ni sedi alkohol, na okne deprdese. Oba si stezuji na migreny. To ta antidepresiva. Bez tebe bych tu nebyla. Zachranil jsi me. Polozils za me zivot a nechal me tady. Nechal me napospas zivotu. Nemohla jsem se divat na to jak trpis. Sbiram tvoje chloupky po byte a tisknu si je k srdci. Porad tady jsou. Zustanou i s bolesti. Poprve v zivote jsem byla sobecka. Byla jsem mala holcicka, ktera plakala, aby ji sampion, jeji ochrance, jeji andel strazny...neopustil. Byls moje spriznena duse. Nikdy jsem nikoho nemilovala tolik jako tebe. A nikdy nebudu. Nemuzu bolesti dychat. A presto jsem stastna ze se uz netrapis. Vis co chci rict, vzdycky jsi to vedel. Mam te nad hlavou, tam v oblacich, tam ve hvezdach. Tva duse me provazi, temnyma ulicema a psi nestekaji. Nad hlavou je muj svet, moje vsechno. Zustat lezet na zadech a dejchat vzduch pod hvezdami. Zakazane uvolneni. Miluju Te. Palim jednu za druhou a nikdy nezapomenu. Nosim tvou znamku na krku, malokdo vi. Miluju Te Sampione. Verne, hluboce, stale a navzdy.

Sračka na entou polita nutelou

9. srpna 2016 v 18:04 | Retrospektivní píča |  waterborne
Jsou to pokřivený tóny naivního romantismu. Můj ksicht je křivej a tvůj pták taky. Svět je jedna velká pokřivená krizová křížovka. Living still... Vypaluju dneska už 28 cigaretu a přemýšlím jestli to mým plicím vadí. Nic neříkají. Sedím v kavárně. U anděla se tam tomu říká. Pamatuju si jak jsem tam sedavala po tvé smrti. Je to něco s čím se nesmírim. Myslím že jsem se trochu srovnala s tvou fyzikou nepritomnosti ale nedokážu tě úplně pustit. Vím to já a víš to ty. Proto nespim a všude tě vidím. Proto je Nikotin můj dýchací protein. Ač to zní jak to zní. Spadl mi do čaje okvětní lístek muškátu. Co kdyby mě zabil květnik? Nebylo by to vtipný?

Monster running all inside of me

9. srpna 2016 v 16:04 | Retrospektivní píča |  waterborne
Mám chuť namáčet cigarety v marmeládě.

Just like fire

9. srpna 2016 v 15:05 | Retrospektivní píča |  waterborne
Just like fire. Sedím zase a opět v La Rose v roztrhanych džínách a roztančenou duší. Deprese byla dneska tak ospalá že mě nechala jet do práce samotnou. Měla by se nažrat když má krámy. Kouřim červený Luckies a dělám že neexistuju když tu sedím v černým křesle s nohama nahoru a ledovým esspressem.. Ledovejsim než moje ruce, možná i srdce. Hraje tu Pink. Chtěla bych aby hráli něco z gramofonu. Já se proměnila v múzu a živila se lámáním srdcí, zatím totiž lamu srdce jen sama sobě. Protože se líbam s žalem a na nohou mám otisky krvavý rtěnky.

Deathbed

5. srpna 2016 v 22:27 | Retrospektivní píča |  waterborne
Zažeňte kurva někdo tu obludu co mi sedí na zádech a chce abych ji věnovala pozornost. Nenávidím tyhle dny, tyhle noci. Nenávidím dny kdy je pro mě spánek zakázáne ovoce a veškerou energii zabere umírání. Ležím na smrtelný posteli. Jsem opět zhnusená lidma co promrdají noc a pak chrní až do rána. Chci tetování. Jsem vyčerpaná a hlava jede na 130 procent. Už mám návrh. Do píči už. Jsem jak nedopalek. Tabák vykouřen a nedopalek je jen ten plastovej jed. Jsem plná jedu. Koluje mi v žilách a mysli. Potřebuju drogy a heřmánkový čaj. A taky gumové medvídky a hlavně zítra nejít do práce s nalepenym ksichtem. A pak ještě jít pít? No potěš panno.

Save me

4. srpna 2016 v 1:21 | Retrospektivní píča |  waterborne
Ulice lidskejma hlasama hučej, ty tóny křaplavý můj sluch mučej.
Zářivky bzučí, žaludek nasraně bručí.

Jsem dirigent svý vlastní katastrofy. Je mi na píču, fakt že jo. Procházím se a doufám že mě někdo ubodá do zad. Prošroubuje mi kudlu obratly a bude pokoj. Budu věčnej klid od tohohle svinstva. Otvírám hubu dokořán. Čtyři hodiny spánku a celý den v práci s falešným ksichtem. Zívám ale spát mi nejde. Asi mám hlad, ale jediný co bych chtěla sežrat je kulka. Jenže do mě se jen slepě střílí. Nikdy netrefí ten terč. Srdce to není. Hlava to je, jseš předurčená, padej do boje. Bejvávalo. Potřebuju cigára. Zase. Potřebuju bejt kůstka. Stále. Vyser si mejdlo z prdele a nech mě bejt. Nech mě ležet, nech mě umřít. Prosím ...

Lay my head under the water a králíci

3. srpna 2016 v 3:10 | Retrospektivní píča |  waterborne
Tahle rubrika by se měla jmenovat úplně jinak. Sere mě pricip myšlenek. Přivanou nosem a ušima zas vodletí, očima odtečou. Ať jsou slaný, s hlenama nebo mazem. Vždycky je tam něco sebevražednýho. Něco víc než samotná sebevražda. Mám chuť tenhle článek napíchnout na to dementní téma týdne. Aby se zobrazilo jako se mi ty zobrazuješ na tichejch, lesklejch trřpytících se ulicích lemovaný dýmem, kterej má v noci delší trvanlivost. S cigaretama se dostávám občas ke strašlivejm číslům. All alone again ... Save me now. I need u superhero. Píšu sračky píšu cokoli co mě napadne, protože si ani téměř po půl roce nejsem schopná připustit že bys měl být jen vzpomínka. Protože prostě NE. Vzala jsem ho sebou, vždycky ho vezmu sebou, ale nezná to. Chci slyšet cinkat tvojí známku, vidět tvůj stín, ohlížet se na tvoje podepisující místa, chci se cítít provinile když ze žalu kterej mě prožírá až na kost zapaluju další a další.Jenže on na mě nekouká tak jako ty, on rozespale očuchává. Nevím kam jít, protože naším okruhem jsem šla vždycky za Tebou. Tak blouzním jak bludnej holanďan. Okruh. Náš okruh. Ať už jsme šli v deset, jedenáct nebo v půl třetí, nikdy na nás žádný chlupáč neštěkal, protože věděli že jsme to my. Nerozlučný duo. Já v chlupatých ponožkách a vytahaný spací mikině a ty bez deseti kil. Tvůj stín byl to druhý nejnádhernější na světě. Elegantní a dokonalej. Vídám stíny. Všude kam se podívám. Dneska v noci je ještě větší ticho. Přijde mi že moje endorfiny už navždy utichly. Stromy šoustají, protože vítr je natáčí. Je to porno, který se přehrává pořád dokola v tom samým úseku. Kdyby bylo péčko na gramofonu, tak by to byli vlastně jenom tupě slastný vzdechy. Bylo by to o představivosti. house on the hill ... Bloudím a nevím vlastní jméno a po asfaltu běhají králíci. Snažím se zkoordinovat svý chorý tělo a nasměrovat pohled na jejich tělíčka. Nemá sako třeba? Nemůžu za ním běžet do nory? Alenko ty vole. Jsem asi zoufalá nebo co. Zobrazeno v dálce za obzorem kterej nikdy nemůžu spatřit, v dálce ticíce sluncí. Jak dlouhý je vlastně sluneční paprsek. Božíčku. Co se mnou bude. Budu takhle bulodit dokud se nerozložím? Cítím to. Cítím jak hniju a jak mě to už ani vnitřně nesežírá. Už není co kousat. Nevím co dělat, kam jít. Moje hlava běží a tělo nestíhá, protože už ani nechce. Umřu. Umírám. Dlouhý trvání to má a mít budu. Potřebuju pádlo. Potřebuju tím pádlem někoho přetáhout abych si nahodila pravý rameno když už ne o sebevědomí. Bojím se smrti? Ne. To ona se bojí mě. A dokola a dokola a dokola. A nohy a prdel a kozy a kde mám vlasy? Dorostli a zřídli. Stejně jednou skončím na Háčku. .Tak hrozně moc bych se potřebovala probudit z týhle retrospektivní noční můry, z tohohle barevnýho plísní potaženýho kolotoče. Spadnout a zahřát se v bahně, když ne o tvou sametovou srst. Ta nikdy neprořídla. Za to moje chápání a nesmysl živobytí vyhasíná. Bludnej holanďan není vhodný označení pro pohybující se myšlenku, ktrá se snaží chytit každý nitky. Snažím se polapit vzduch do holejch rukou. Vím to. Tak se už ani nesnažím. Nemá to konce. Prokurvenej obrat sebe samé. Slzy už mě nechtěj. Chtěla bych brečet celý dny pak se v těch slanejch slzách utopit, protože myslím že by mi to slano připomínalo moře a rybyčky a myslím že by to byla hezká smrt To je špatný. Nechce se mi zpívat, ani křičet. Nechce se mi vůbec nic. Už ani umřít.
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.