O půlnoci jsem se dusila vzlyky, pila snad sedmdesátou sklenici vody a bolest hlavy ne a ne ustoupit. Blok v páteři či skříplý nerv. Nemám zdání. Ale bolí to jako čert. Však pokaždé když mám možnost dám přednost bolesti fyzické. Abstrakční trojúhelníky se prokousávají mou duší a házejí mi kolečka krz mozek.
Hodný Stuprumek, ještě bys mě mohl vohnout chlape.
A proč že ty vzlyky? Deja'vu.
Slyšela jsem ten nejdokonalelejší zvuk na světě. Zněl z plných plic a krz hrdlo se dral takovou silou, že jsem málem spadla z postele. Byl však tak něžný a přátelský. Slýchala jsem ten zvuk téměř osm krásných let a nemohu si zvyknout na to nesnesitelný ticho. Tvůj štěkot Šampione, chybí mi. Žral si ořechy i se slupkama a měls kanilu v pacce, což jsem si vlastně vyzkoušeli oba. Miluju Tě. Můj hlas je v nahrávkách tak cizí a jiný, ale ty slova mi patří.

S packami jsou trable.