Lay my head under the water a králíci

3. srpna 2016 v 3:10 | Retrospektivní píča |  waterborne
Tahle rubrika by se měla jmenovat úplně jinak. Sere mě pricip myšlenek. Přivanou nosem a ušima zas vodletí, očima odtečou. Ať jsou slaný, s hlenama nebo mazem. Vždycky je tam něco sebevražednýho. Něco víc než samotná sebevražda. Mám chuť tenhle článek napíchnout na to dementní téma týdne. Aby se zobrazilo jako se mi ty zobrazuješ na tichejch, lesklejch trřpytících se ulicích lemovaný dýmem, kterej má v noci delší trvanlivost. S cigaretama se dostávám občas ke strašlivejm číslům. All alone again ... Save me now. I need u superhero. Píšu sračky píšu cokoli co mě napadne, protože si ani téměř po půl roce nejsem schopná připustit že bys měl být jen vzpomínka. Protože prostě NE. Vzala jsem ho sebou, vždycky ho vezmu sebou, ale nezná to. Chci slyšet cinkat tvojí známku, vidět tvůj stín, ohlížet se na tvoje podepisující místa, chci se cítít provinile když ze žalu kterej mě prožírá až na kost zapaluju další a další.Jenže on na mě nekouká tak jako ty, on rozespale očuchává. Nevím kam jít, protože naším okruhem jsem šla vždycky za Tebou. Tak blouzním jak bludnej holanďan. Okruh. Náš okruh. Ať už jsme šli v deset, jedenáct nebo v půl třetí, nikdy na nás žádný chlupáč neštěkal, protože věděli že jsme to my. Nerozlučný duo. Já v chlupatých ponožkách a vytahaný spací mikině a ty bez deseti kil. Tvůj stín byl to druhý nejnádhernější na světě. Elegantní a dokonalej. Vídám stíny. Všude kam se podívám. Dneska v noci je ještě větší ticho. Přijde mi že moje endorfiny už navždy utichly. Stromy šoustají, protože vítr je natáčí. Je to porno, který se přehrává pořád dokola v tom samým úseku. Kdyby bylo péčko na gramofonu, tak by to byli vlastně jenom tupě slastný vzdechy. Bylo by to o představivosti. house on the hill ... Bloudím a nevím vlastní jméno a po asfaltu běhají králíci. Snažím se zkoordinovat svý chorý tělo a nasměrovat pohled na jejich tělíčka. Nemá sako třeba? Nemůžu za ním běžet do nory? Alenko ty vole. Jsem asi zoufalá nebo co. Zobrazeno v dálce za obzorem kterej nikdy nemůžu spatřit, v dálce ticíce sluncí. Jak dlouhý je vlastně sluneční paprsek. Božíčku. Co se mnou bude. Budu takhle bulodit dokud se nerozložím? Cítím to. Cítím jak hniju a jak mě to už ani vnitřně nesežírá. Už není co kousat. Nevím co dělat, kam jít. Moje hlava běží a tělo nestíhá, protože už ani nechce. Umřu. Umírám. Dlouhý trvání to má a mít budu. Potřebuju pádlo. Potřebuju tím pádlem někoho přetáhout abych si nahodila pravý rameno když už ne o sebevědomí. Bojím se smrti? Ne. To ona se bojí mě. A dokola a dokola a dokola. A nohy a prdel a kozy a kde mám vlasy? Dorostli a zřídli. Stejně jednou skončím na Háčku. .Tak hrozně moc bych se potřebovala probudit z týhle retrospektivní noční můry, z tohohle barevnýho plísní potaženýho kolotoče. Spadnout a zahřát se v bahně, když ne o tvou sametovou srst. Ta nikdy neprořídla. Za to moje chápání a nesmysl živobytí vyhasíná. Bludnej holanďan není vhodný označení pro pohybující se myšlenku, ktrá se snaží chytit každý nitky. Snažím se polapit vzduch do holejch rukou. Vím to. Tak se už ani nesnažím. Nemá to konce. Prokurvenej obrat sebe samé. Slzy už mě nechtěj. Chtěla bych brečet celý dny pak se v těch slanejch slzách utopit, protože myslím že by mi to slano připomínalo moře a rybyčky a myslím že by to byla hezká smrt To je špatný. Nechce se mi zpívat, ani křičet. Nechce se mi vůbec nic. Už ani umřít.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.