Zdá se mi o krysách, který mi tak nějak ohryzávají končetiny. Až z mejch rukou, který jsou bledý a chlupatý, zbydou jen pahejly a kostrbatý úlomky porcelánu.
Jsou veliký a mají žlutý oči a trhaj mi na cucky oblíbenou mikinu.
Nevím co dělat se svým životem, potřebovala bych asi digitální kompas.
Život je hlavolam a moje tělo jen tak nějak ochable proplouvá na loďce ze dne do dne. Každej novej úsvit je jak probuzení na slupce od banánu na samým konci světa. Je to hnědý a bez kyslíku a tak nějak na sračky. Jako obouchanej banán. Celá jsem nějaká obouchaná. Zevnitř i zvenku tak do sebe leju kafe a kruhy pod očima jsou den ode dne fialovější.
Nevím co se mnou bude. Podzim mě hladí po vlasech a za chvíli budu procvičovat angličtinu s dýní na hlavě. Pumpkin spice in my dark coffeeeee.
Pamatuju si ty časy s oranžovou patkou kdy mi bylo všecko tak nějak jedno. S gládama na nohou a Iron Maiden v uších jsem byla sama sebou.
Už to nikdy nebude takový, jsem moc stará abych byla zase živá a jsem moc mrtvá abych zase žila.
Jsem jak homofobní upírka, která má hrůzu z krve. Jakejsi vegetarián.

Dýně mám často v hlavě. Guláš a tak. :)