Říjen 2016

Kurzor bli(n) ká

28. října 2016 v 2:36 | Retrospektivní píča |  waterborne
Tmou politá Plzeň je vlastně mnohem hezčí než za bílého dne.. Cítíte ten puch hranolek, moči a chmelu stejně, ale ulice se nezdají tak moc zaplivané. Jedu posledním trolejbusem načichlá nugátovými koblížky a průměrnou kávou. Rekapituluju si to. Přilepená na dveřích sleduji mihající se skupinky podnapilých teenagerů, lidí v mém věku. Mají prázdniny, jdou si užít alkoholový dýchánek a zajímá je kdo se s kým vyspí a kde. Vlastně bych taky možná chtěla mít zas takovou partu jako tenkrát v květnu.. Propít noc a běhat bosá kolem katedrály, líbat se poprvé s cizím klukem, smát se a jít spát až ráno, pokud vůbec. Pak hromadně zkučet u stolu nad česnečkou a cígem v ruce a říkat si ,, ej to byla kalba ". Ignorovat svoje játra, koupit několik krabiček, rozplakat platební kartu a cejtit život, adrenalinovej život. Tak si rekapituluju dnešní směnu v práci...To, jak výborná herečka jsem, když obsluhuju ty dvounohý obludy, bez špetky... Vlastně pytle všeho. Falešný úsměv a nenávist pod jmenovkou. Nemá cenu to rozebírat.. Ono když teď ležím v posteli říkám si proč vlastně... nemůžu se shodnout na shodě odpovědí. Jsem, utrápená, strhaná a vlastně v pohodě. No jo. Jenže co to znamená v pohodě? S pulsem.

Fallen leaves

24. října 2016 v 19:11 | Retrospektivní píča |  waterborne
Proskousané rty, zarudlé oči. Krev na sněhově bílých šatech kontrastuje a mou plesnivou duší. Tak sedím na zapraží, zpívám k nebesům. Plíce rezignuje a špalňelsky kváká na tu druhou, že toho už bylo dost. Že zažloutlej jed v podobě namodralého dýmu není zrovna menicko týdne. Vlasy řídnou, kosti jakbysmet. Nemám páru o ničem, nemám páru o ničem co je živý, protože já nejsem. A spadaný listí na zemi. Ty chmury se pořád nějak nemají k odchodu, líbí se jim v mejch životně neživotních podmínkách. Snažím se je vyhnat dýňovou polévkou a zvýšit činži, který beztak neplatí. Jsem v píči a už není léto. A spadaný listí.

potřebuju

19. října 2016 v 21:12 | Retrospektivní píča |  waterborne
Potřebuju víc dní jako byl tento.
Potřebuju se máchat po lokty s tekutý hmotě, která smrdí jako asfalt a následně z ní vytvořit něco neskutečnýho.
Potřebuju si nechat dorůst vlasy do půlky zad a malovat si dýně do sešitu na angličtinu.
Potřebuju ve svým životě mlžnou krásu světla.
Ptřebuju prodloužit prodejnost borůvkových cigaret.
Potřebuju přežít svý osmnáctý narozeniny.
Potřebuju se jednou provždy zbavit poruchy příjmu potravy, ubližovat svýmu nebohýmu tělu.
potřebuju začít žít? Nikoli, já musím - protože chci.

Poslouchám MCR a po ránu piju meduňkovej čaj místo kafe a spanile kouřím. Vdechuju nikotin kterej následně pobouří mý tělo a vyvolá extázi hormonů emancipačních hodnot. Píšu a potřebuju. A chci. O tom to je.
Zatraceně! Já tak miluju dýně.

Řídká stolice

15. října 2016 v 16:13 | Retrospektivní píča |  waterborne
Vlasy řídnou, poslouchám písně o lásce a říkám si, že má fantasie taky den ode dne řídne. Mám řidkou stolici a bílý lak na nehtech. Imige Wolverina se vrací. Mám na sobě milovaný flanelový kalhoty s kostičkama a odmítám jakoukoli společnost. Here without you, je jako být sama ve společnosti kohokoli. Tak nebudeme kamuflažovat přeci. Čeština je úžasná a češi debiilové. Chci mít krk jako labuť, protože mi pak narostou i ta křídla, která tak potředbuju.
Píšu řídké sračky a je mi to jedno, můžu si je slovně přece vylučovat. Tohle je totiž svobodná země, spoutaná debilní vládou.

Kam

11. října 2016 v 17:34 | Retrospektivní píča |  waterborne
Hořkou pachuť v ústech a tělo na kusy, to je tak když moje nervový opojení s depresí klábosí. Připadám si rozervaná a přitom vlastně docela vcelku. Mozek jsem nechala na zápraží, tak mě slep, alespoň na chvilku. Zas zadržuju krev v očích a přijde mi to zbytečný, němý pohledy aneb všecko je mi jedno. Tak mě spas do píči. Máš křídla přece, nenech mě topit se v té zablité řece. Dobrý den vaše jízdenky prosím...já na tuhle spanilou trasu nechtěla za možnost bejt malá a nevědět nic bych vraždila. Tak mi podej deku a hrnek vlažnýho čaje, protože moje teplota není vyšší než dvacet stupnů, přesto mám horečku. Zapomeň. Vzpomeň si. Za mě.

lost in ... ?

9. října 2016 v 13:15 | Retrospektivní píča |  waterborne
Dělím se s ní o postel. S nima. S kočičkou a minulostí. Deprese chrápe v mým povlčení a díkybohu mlčí.
Minulost tvoří mou podstatu. Plesniváma sedmikráskama prohnilá podstata. Zažívám neskutečnou nostalgii. Ospalé ráno, mlha a glády. Holka s oranžovou patkou, černýma tečkama mezi očima a zlostným pohledem, v prváku jsem byla bulldock, krvežíznivej se zlatým srdcem a ještě nevinnějším slohem, než si sama připouštím. Tuhle nostlagii mi dopřála a slzy do očí vehnala píseň od Tree Days Grace. Je až neskutečný jak se v tý době jejich texty shodovaly se mnou a mým životem. Je to sečtělost a bolestná nostalgie a já se přesto vrním. Lost in you. Pain. I hate everything about you. Break. Never too late. Painkiller. MILION DALŠÍCH.
Není to jenom o minolosti o tom kolik drátů jsem zlikvidovala. Jde o to co si vybavím když je slyším po letech. Úsměvná bolest toto. Chci to zpátky a vlastně to nikdy nechci prožít znovu. Milion dalších pocitů, který zůstanou nevyřčený. Deštivý dny a holka s kapucou se sluchátkama v uších, řev a basy a vlasy se lepí na zašvihaný okénko autobusu. Venku prší a má černočernou lemovaný oči.
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.