Proskousané rty, zarudlé oči. Krev na sněhově bílých šatech kontrastuje a mou plesnivou duší. Tak sedím na zapraží, zpívám k nebesům. Plíce rezignuje a špalňelsky kváká na tu druhou, že toho už bylo dost. Že zažloutlej jed v podobě namodralého dýmu není zrovna menicko týdne. Vlasy řídnou, kosti jakbysmet. Nemám páru o ničem, nemám páru o ničem co je živý, protože já nejsem. A spadaný listí na zemi. Ty chmury se pořád nějak nemají k odchodu, líbí se jim v mejch životně neživotních podmínkách. Snažím se je vyhnat dýňovou polévkou a zvýšit činži, který beztak neplatí. Jsem v píči a už není léto. A spadaný listí.

*.*