Listopad 2016

Moc mladá na to cítit se stará

29. listopadu 2016 v 15:30 | Retrospektivní píča |  waterborne
Promarněné sekundy mi proklouzávají mezi prsty jako zrnka písku. Mé dlaně je minou a ony se rozpustí. Čas je lék a zároveň uhlavní nepřítel, každičké bytosti. Cítím se až hloupě a trapně jaké fópá dělám kolem svých nadsázejících narozenin. Asi mám jen strach, že mi všechno uteče a v hodinách zůstane poslední zrníčko písku a moje srdce vydá poslední úder. Asi jsem moc mladá na to abych se cítila stará, přesto mám výčitky z toho jaké štěstí mám. Sedmnáctkrát jsem prožila vánoční svátky jako dítě a sedmnáctkrát jsem zažila příchod jara. Hrozím se toho, że mi zbývají pouhopouhé dva týdny a v hlavě mi rezonuje strach, tím pádem se mozek nedokáže plně soustředit. Mám přirozený strach z neznámého, onen pud sebezáchovy, jelikož se domnívám že těmito narozeninami se něco změní. Nemám tušení, nic to prý není. Beztak se té nervozity nemůžu zbavit. Jiní pijí a oslavují. Jak bych tento den nejraději prospala a spala už věky, sny totiž tvoří mou mlžnou dvounohou podstatu. První narozeniny bez Tebe Šampione můj, přiznejme si, že toho se děsím nejvíce. Že nebudu schopná vyjít na zahrláhev,bez toho aniž by mě dusil hysterický pláč a žal. Nejsem láhev, kterou můżeš vrátit, nejsem auto, které by se dalo spravit. Nejdu zrecyklovat, nemůžu dospět, cítím se totiž až moc provinile vůči motýlům, ti mají tak málo času. Mému paragonu vypršela platnost.

cancer

19. listopadu 2016 v 20:15 | Retrospektivní píča |  waterborne
Jsem jako rubrikova kostka bez červené strany, kterou nelze přemalovat a ošulit ten nesmyslnej hlavolam. Pohybuju se ve slepých bodech lamp, obličej mi mokvá a ráná jaksi hnije, jako by mě ten štěrk prožíral i zevniř. Neexistuje na to lék. Chci si lehnout na studenej kluzkej deštěm omytej asfalt a usnout. Vypnout úspornej režim a na pár let neexistovat. Pak se probudit a začít znovu, protože vnímám že teď na to nemám. Říkám si co by se stalo, kdyby ten kůň padl ke zemi se mnou, na mě. Možná bych už nežila, byla by to hezká smrt.Moc hezká, smyslná.

Vlastně pořád jen padám a říkám si že i ten pád na držku je pohyb dopředu. Začívám nejtraumatičtější rok, protože to musím zvládat bez tebe. A tak jen stojím ve tmě a vyfukuju hustej dým a namlouvám si že s ním na chvíli odejde i to špatný co ve mě hnízdí. Hustý oblaka voňavýho dýmu stoupaj vzhůru z mého hrdla, chvíli se hystrericky točí ve vlhkým větru, chvíli stoupají a pak se rozplynou. Ve snech si představuju, jak vytrvají a vystoupají až ty ticíce kilometrů tam nahoru. Nahoru k tobě. Představuju si jak pak v těch smetanovejch polštářích běháš jako kdysi v hromadách spadanýho listí. Je mi smutno a bolí mě kousat. Potřebovala bych změnu, potřebovala bych se odtrhnout od těhletěch stereotypních dní, potřebuju vypustit duši ze sklenice a zmizet někam daleko. Žere mě to zevnitř. Ten nesnesitelnej žal mě ovíjí a obaluje srdce slizem. Potřebuje si odpočinout. Nebaví mě se takhle týrat na tomhle rozvyklaným mostu a uvažovat zda je to blíž skutečnosti nebo potrhlý nerealitě. Potřebovala bych cigáro, bez výčitek. Potřebuju změnu jako sůl, která mi leptá klouby a tvoří bílý fleky na jazyku. Potřebuju reklamaci a únikovej východ. Chtěla bych spadnout do nory a zastavit čas, usnout na tisíc let. Je to jako rakovina a plamen svíčky pořád neústupně bojuje o přežití. Je to těžký jako olovo, který mi ucpává cévy. Moje hlava je jako karanténa. Zobu antidepresiva a nevím jak z toho ven. Zapaluju miliontou svíčku a pořád nejsem schopná Ti říct...sbohem.

Nic

15. listopadu 2016 v 21:15 | Retrospektivní píča |  waterborne
Stojím pod namodralým oslňujícím světlem lampy a zírám před sebe. Z plic se mi valí smetanovej hustej dým a pak se agresivně točí ve studeným větru. Noc je tichá, chladná. Jako moje nitro. Pohltilo mě cosi, nestačej na to slova. Jen stojím a zírám, vnimám jak mi pod kalhoty zalézá listopadovej mráz. Nervy a šlachy skučej, ale v hlavě je ticho, nesnesitelný, neúnosný ticho. Čekám. Čekám. Zírám do temnýho pole tak žalostně že bych sama nad sebou zaplakala, kdyby to šlo. Pláč je projevem emoce, smutku, štěstí....jako by mi něco takového bylo ukradený z kabelky psychickejch živin. Čekám, čekám na to až vyběhneš z pole, jako včera. Jako pokaždé když se mi tenhle škritč ovinul kolem krční tepny a hřál se. Rozklepaný nohy chtěj běžet, ale nemůžou, protože v mysli je ticho. Jako by mozek ztratil signál. Jako by se mi ta bolest vpila do ústrojí a zatopila fuknce. Nic, ani hláska. Jen tupej, bezmocnej výraz. Chtěla bych vzít omalovánky a vybarvit tvou siluletu, chtěla bych abys mi dýchal do obličeje teplej vzuduch až se mi orosí nos. Jsem jak bludnej holanďan a potřebovala bych dostat pálkou po hlavě, ač vím že ani fyzická bolest tohle neutiší. Tohle nekonečný, nesnesitelný nic v mý hlavě.
Čekám na tebe a nemůžu se s mířit se skutečností, protože se pohupuju na houpačce mezi životem a klinickou smrtí.

v tichu

12. listopadu 2016 v 12:51 | Retrospektivní píča |  waterborne
Vtahuju do plic mentolový zoufalství. Poblouzněnej nikotin koluje krví a dusí stres. Moje duše levituje nad obrysem zubožené silulety, z jejíchž úst se linou tóny trees. Protože tam mezi stromy, kde o tobě zpívám, tam ve tmě a tichu, tam za mlhou...Tam nade mnou. Tam je všechno po čem tak nesnesitelně toužím. Volám tvé jméno a má slova se postupně rozpadají, padají mi od úst. Že se nestydíš... takhle drobit na ulicích. Noční ulice, polité černočernou tmou, to nejlepší útočiště. Ve slepých bodech lamp. Ticho, řev a chlad. Zima mi zalézá za nehty. Tak kde jsi? Slyším tvou známku cinkat, někde tam v dáli, mezi stromy...
Sedím u jidélního stolu a hypnotizuju balkonové dveře a chci je vidět zamlžené, chci na nich vidět chladný otisky tvého čumáčku. Javorovej sirup teče mým hrdlem tam dolů do hrobu. Vycházím ven, zbytky zubů drkotají a vylamují ze rtů slova který mají něco společnýho s touhou po tom všem. Touhou, představou, kdy mě vítáš u dveří, já popadám dech, srdce mi naskočí a vrhám se do óázy... tvé srsti, tvého tepla. Vycházím ven a necítím nic než tvou pozitivní auru a radost. Miloval jsi sníh. Volám tvé jméno a slzy zamrzají na tvařích, nezbývá než pozdravit k nebesům k peřinách slunce a zůstat na živu. Pro Tebe.
Jsem nejsilnější za poslední dobu a přitom jsem tak moc zranitelná až mě to sežírá. Silent, in the trees. Vídám tě, skláním se do dřepu, obratle si sedsednou a neochotně zakřupou do všech stran. Nevnímám to. Jen tam tak srhbeně sedím na ledem potaženým betonu a čekám....stále čekám.
Naivně a oddaně. Jen na tebe. Představuju si jak se tvá míhající se aura zaplní životem a nebudeš jenom míhající se vzpomínka, ale že zavřu oči a zas to bude skutečný. Ty budeš skutečnej. Jenže kde má skutečnost hranice? Za životem, za sebevraždou. Protože jenom smrt dává životu smysl.

I know where you stand

6. listopadu 2016 v 20:09 | Retrospektivní píča |  waterborne
Ležím zarochaná v peřině jako největší pozér a poslouchám tlukot svého srdce.
Vstřebávám to, že bych se teda po téměř dvou dnech měla ztotožnit se skutečností, že jsem tam skutečně byla. Že jsem sedla na vlak, pak na červený pražský céčko a míjela lidi v červených čepičkách a tak nějak se snažila popadnout dech a uklinit splašenej chod myšlenek.
Pozná mě? Uteče? Najdu jí vůbec? Kolik tam tak bude lidí? Jak se jmenuju?
Tipsport Arena na dohled, špinavý ulice a sklo po zemi a já tak nějak tušila že tam už jsem. Vchod číslo 21. Očekávání, srdeční infarkt telefonát a nervy. Obešla jsem celý stadion a nechala na sebe civět ty vymrzlý lidi na kostičkovanejch dekách, s plastem v kterým bylo asi víno. Jsem děsnej nervák.
A pak zčistajasna. Zjevila se jako anděl, byla jako záblesk a já jí okamžitě popadla do náruče. Nebo ona mě? Nemám páru. Kurva do háje! Objímám schránku duše, kterou už tak hrozně moc dlouho dobu miluju a myslím že v tomhle textu bude hrozně chyb, protože moje myšlenky levitujou a já nevím kterou chytit mezi prsty dřív.
Nestihala jsem jí říct všecko to co jsem chtěla i ten dementní dárekjsem jí zapomněla v tom schonu dát a koupila jí kafe v Mcdonaldu a připadala si jak ve filmu a pak když jsme tam tak stáli a čekali jestli ten kód projde a oni nás pustěj dovnitř..., ale nezmnila bych to. Vůbec nic bych na tom nezměnila. Ta nervózní nedokonalost totiž byla dokonalá.
Chytla jsem jí za ruku, vrazila do ruky 1500 a běželi jsme k pódiu a prostě holčičí jekot. Do hajzlu jsme zmrzlí a jsme tady!!!!! a já si po strašně dlouhý době připadala živá. Snad poprvý skutečně živá po tvý ... smrti. Je těžký to takhle říct, ale já to...napsala a to je pro mě těžší. Vídím to totiž.
Ty minuty čekání byly neskutečně pomalý a se táhly se jak ožralej toaleťák, popsanej moudrama z dámskejch kabinek a já jsem vlastně litovala že jsem taky neměla tu červěnou čapku a že jsem se tak moc stresem zpotila ae se mi rozteklo logo na tváři.
Ona má ten nejksrásnější úsměv na světě,
znala jsem ho už dávno předtím ve svejch snech a teď ho viděla. Skutečně. Ona je a byla skutečná a mě postřelilo endorfinový opojení. Schytla jsem kulku plnou endrofinů přímo k srdci, z kterýho vytekl všechen ten hnis. Postrčila jsem ji před sebe a měla ta její zádíčka na očích celou tu dobu. Vypuklo to a všecko se semlelo tak střašně pomalu a zároveň strašně rychle. Mohla jsem se posrat Fairy Local a všecko to a pořád si pouštím ty videa a nemůžu uvěřit. Já tam byla a já tam stála kapičky potu se mísej s ostatníma těch lidí který spojovala jedna jedinná věc a prostě nikdy jsem nezažila tak moc emotional road show. Já...nechápu a nestíhám.
Pořád jsem se jí musela dotýkat, pořád jsem jí musela hladit a chytat za ručku a ujišťovat se že je skutečná, hlídat aby se mi nerozplynula. Takovej srdeční, emoční a především neskutečně nádhernej a živej záchvat hystrického štěstí jsem nezažila od doby co tu nejsi ty. Tak hrozně moc bych s tebou chtěla sedět v tvým pelíšku, hladit tě po hlavě a všecko ti to říkat a pořád se opakovat a drmolit. Štěstím. Ona je moje nynější spása, ona je můj zázrak. Nikdy by mě to nenapadlo ani ve snu snad a jak tu tak šahám na ty praporky, kterých jsem si nabrala hrsti a chtělo se mi v nich dělat andělíčky a jak prohlížím fotky na instrgramu a vidím nás. Nás dvě. Dvě labilní duše, který cítí to samé opojení k té druhé. Tohle nebyl jen koncert, tohle byl zlom. Zlom ve mě. To jak tam stojíš a víš že ty lidi spojuje jedna jediná věc, věc která pro mě má význam hlubší než Mariánský příkop a citový vazby silnější než cokoli. Necokoli. Vím kde jsi stála, stála jsi v mojí těsný blízkosti a nechceš zapomenout, zapsala sis to tak hluboko jako já? Jsi na pochybách? Život je pro mě jedna velká otázka, ale ač si ji stále budu pokládat, budu taky počítat rovnice který budou mít výsledek, kterej bude mít smysl.
Vzpomínky. To nejdůležitější máš před očima jako časovej kotouček, jako prsten Arabely a když jím otočíš jseš tam. Je to tvoje jednoúběžníková perspektiva, kdy si ten okamžik přehráváš. Zaznamenání vzpomínek má pro mě hluboký význam, je to pro mě jako návod jak se dostat k bludišťákovi kterej je plnej čokolády. Pomocí pár slov sedkládanej k sobě dostáváš bonusy, díky kterým máš klíč ke včemu. Je to jako dodatek ke hře a ty pak přehraješ ten okamžik a i s těma slovama a ...Vznikne ti lyrics. Kterej si pak zpíváš s takovou nostalgiíí, že zas a zas ztrácíš dech. Tohle jsou poznámky a tobě je stačí přehrát. Play. Press to play? Najdu si to a vím přesně co jsem měla na sobě a jakej jsem měla tep a všecky ty detajli se spolčí a je to ono. To ono co ti zůstane na celej život. Je to to co tvoří naší minulost, to co tvoří náš všechny. Tak neměj strach a zkus to. Je to totiž ToI knop. Vím že až to po nějaký době budu číst, budu tam zase, se vším všudy.
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.