I know where you stand

6. listopadu 2016 v 20:09 | Retrospektivní píča |  -beznázvu-
Ležím zarochaná v peřině jako největší pozér a poslouchám tlukot svého srdce.
Vstřebávám to, že bych se teda po téměř dvou dnech měla ztotožnit se skutečností, že jsem tam skutečně byla. Že jsem sedla na vlak, pak na červený pražský céčko a míjela lidi v červených čepičkách a tak nějak se snažila popadnout dech a uklinit splašenej chod myšlenek.
Pozná mě? Uteče? Najdu jí vůbec? Kolik tam tak bude lidí? Jak se jmenuju?
Tipsport Arena na dohled, špinavý ulice a sklo po zemi a já tak nějak tušila že tam už jsem. Vchod číslo 21. Očekávání, srdeční infarkt telefonát a nervy. Obešla jsem celý stadion a nechala na sebe civět ty vymrzlý lidi na kostičkovanejch dekách, s plastem v kterým bylo asi víno. Jsem děsnej nervák.
A pak zčistajasna. Zjevila se jako anděl, byla jako záblesk a já jí okamžitě popadla do náruče. Nebo ona mě? Nemám páru. Kurva do háje! Objímám schránku duše, kterou už tak hrozně moc dlouho dobu miluju a myslím že v tomhle textu bude hrozně chyb, protože moje myšlenky levitujou a já nevím kterou chytit mezi prsty dřív.
Nestihala jsem jí říct všecko to co jsem chtěla i ten dementní dárekjsem jí zapomněla v tom schonu dát a koupila jí kafe v Mcdonaldu a připadala si jak ve filmu a pak když jsme tam tak stáli a čekali jestli ten kód projde a oni nás pustěj dovnitř..., ale nezmnila bych to. Vůbec nic bych na tom nezměnila. Ta nervózní nedokonalost totiž byla dokonalá.
Chytla jsem jí za ruku, vrazila do ruky 1500 a běželi jsme k pódiu a prostě holčičí jekot. Do hajzlu jsme zmrzlí a jsme tady!!!!! a já si po strašně dlouhý době připadala živá. Snad poprvý skutečně živá po tvý ... smrti. Je těžký to takhle říct, ale já to...napsala a to je pro mě těžší. Vídím to totiž.
Ty minuty čekání byly neskutečně pomalý a se táhly se jak ožralej toaleťák, popsanej moudrama z dámskejch kabinek a já jsem vlastně litovala že jsem taky neměla tu červěnou čapku a že jsem se tak moc stresem zpotila ae se mi rozteklo logo na tváři.
Ona má ten nejksrásnější úsměv na světě,
znala jsem ho už dávno předtím ve svejch snech a teď ho viděla. Skutečně. Ona je a byla skutečná a mě postřelilo endorfinový opojení. Schytla jsem kulku plnou endrofinů přímo k srdci, z kterýho vytekl všechen ten hnis. Postrčila jsem ji před sebe a měla ta její zádíčka na očích celou tu dobu. Vypuklo to a všecko se semlelo tak střašně pomalu a zároveň strašně rychle. Mohla jsem se posrat Fairy Local a všecko to a pořád si pouštím ty videa a nemůžu uvěřit. Já tam byla a já tam stála kapičky potu se mísej s ostatníma těch lidí který spojovala jedna jedinná věc a prostě nikdy jsem nezažila tak moc emotional road show. Já...nechápu a nestíhám.
Pořád jsem se jí musela dotýkat, pořád jsem jí musela hladit a chytat za ručku a ujišťovat se že je skutečná, hlídat aby se mi nerozplynula. Takovej srdeční, emoční a především neskutečně nádhernej a živej záchvat hystrického štěstí jsem nezažila od doby co tu nejsi ty. Tak hrozně moc bych s tebou chtěla sedět v tvým pelíšku, hladit tě po hlavě a všecko ti to říkat a pořád se opakovat a drmolit. Štěstím. Ona je moje nynější spása, ona je můj zázrak. Nikdy by mě to nenapadlo ani ve snu snad a jak tu tak šahám na ty praporky, kterých jsem si nabrala hrsti a chtělo se mi v nich dělat andělíčky a jak prohlížím fotky na instrgramu a vidím nás. Nás dvě. Dvě labilní duše, který cítí to samé opojení k té druhé. Tohle nebyl jen koncert, tohle byl zlom. Zlom ve mě. To jak tam stojíš a víš že ty lidi spojuje jedna jediná věc, věc která pro mě má význam hlubší než Mariánský příkop a citový vazby silnější než cokoli. Necokoli. Vím kde jsi stála, stála jsi v mojí těsný blízkosti a nechceš zapomenout, zapsala sis to tak hluboko jako já? Jsi na pochybách? Život je pro mě jedna velká otázka, ale ač si ji stále budu pokládat, budu taky počítat rovnice který budou mít výsledek, kterej bude mít smysl.
Vzpomínky. To nejdůležitější máš před očima jako časovej kotouček, jako prsten Arabely a když jím otočíš jseš tam. Je to tvoje jednoúběžníková perspektiva, kdy si ten okamžik přehráváš. Zaznamenání vzpomínek má pro mě hluboký význam, je to pro mě jako návod jak se dostat k bludišťákovi kterej je plnej čokolády. Pomocí pár slov sedkládanej k sobě dostáváš bonusy, díky kterým máš klíč ke včemu. Je to jako dodatek ke hře a ty pak přehraješ ten okamžik a i s těma slovama a ...Vznikne ti lyrics. Kterej si pak zpíváš s takovou nostalgiíí, že zas a zas ztrácíš dech. Tohle jsou poznámky a tobě je stačí přehrát. Play. Press to play? Najdu si to a vím přesně co jsem měla na sobě a jakej jsem měla tep a všecky ty detajli se spolčí a je to ono. To ono co ti zůstane na celej život. Je to to co tvoří naší minulost, to co tvoří náš všechny. Tak neměj strach a zkus to. Je to totiž ToI knop. Vím že až to po nějaký době budu číst, budu tam zase, se vším všudy.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. listopadu 2016 v 2:51 | Reagovat

Přehraj je.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.