Promarněné sekundy mi proklouzávají mezi prsty jako zrnka písku. Mé dlaně je minou a ony se rozpustí. Čas je lék a zároveň uhlavní nepřítel, každičké bytosti. Cítím se až hloupě a trapně jaké fópá dělám kolem svých nadsázejících narozenin. Asi mám jen strach, že mi všechno uteče a v hodinách zůstane poslední zrníčko písku a moje srdce vydá poslední úder. Asi jsem moc mladá na to abych se cítila stará, přesto mám výčitky z toho jaké štěstí mám. Sedmnáctkrát jsem prožila vánoční svátky jako dítě a sedmnáctkrát jsem zažila příchod jara. Hrozím se toho, że mi zbývají pouhopouhé dva týdny a v hlavě mi rezonuje strach, tím pádem se mozek nedokáže plně soustředit. Mám přirozený strach z neznámého, onen pud sebezáchovy, jelikož se domnívám že těmito narozeninami se něco změní. Nemám tušení, nic to prý není. Beztak se té nervozity nemůžu zbavit. Jiní pijí a oslavují. Jak bych tento den nejraději prospala a spala už věky, sny totiž tvoří mou mlžnou dvounohou podstatu. První narozeniny bez Tebe Šampione můj, přiznejme si, že toho se děsím nejvíce. Že nebudu schopná vyjít na zahrláhev,bez toho aniž by mě dusil hysterický pláč a žal. Nejsem láhev, kterou můżeš vrátit, nejsem auto, které by se dalo spravit. Nejdu zrecyklovat, nemůžu dospět, cítím se totiž až moc provinile vůči motýlům, ti mají tak málo času. Mému paragonu vypršela platnost.

Je to dost chaotické dlouho jsem na tím přemýšlela, ale pak jsem došla k závěru že to má jaký si smysl vyjádření i když dosti zvláštní. Moc mě to zaujalo jakou formou píšeš
Je to takové správě zmatené ale když se do toho textu ponoříš je to suprové že se v něčem i najdu...