Nic

15. listopadu 2016 v 21:15 | Retrospektivní píča |  -beznázvu-
Stojím pod namodralým oslňujícím světlem lampy a zírám před sebe. Z plic se mi valí smetanovej hustej dým a pak se agresivně točí ve studeným větru. Noc je tichá, chladná. Jako moje nitro. Pohltilo mě cosi, nestačej na to slova. Jen stojím a zírám, vnimám jak mi pod kalhoty zalézá listopadovej mráz. Nervy a šlachy skučej, ale v hlavě je ticho, nesnesitelný, neúnosný ticho. Čekám. Čekám. Zírám do temnýho pole tak žalostně že bych sama nad sebou zaplakala, kdyby to šlo. Pláč je projevem emoce, smutku, štěstí....jako by mi něco takového bylo ukradený z kabelky psychickejch živin. Čekám, čekám na to až vyběhneš z pole, jako včera. Jako pokaždé když se mi tenhle škritč ovinul kolem krční tepny a hřál se. Rozklepaný nohy chtěj běžet, ale nemůžou, protože v mysli je ticho. Jako by mozek ztratil signál. Jako by se mi ta bolest vpila do ústrojí a zatopila fuknce. Nic, ani hláska. Jen tupej, bezmocnej výraz. Chtěla bych vzít omalovánky a vybarvit tvou siluletu, chtěla bych abys mi dýchal do obličeje teplej vzuduch až se mi orosí nos. Jsem jak bludnej holanďan a potřebovala bych dostat pálkou po hlavě, ač vím že ani fyzická bolest tohle neutiší. Tohle nekonečný, nesnesitelný nic v mý hlavě.
Čekám na tebe a nemůžu se s mířit se skutečností, protože se pohupuju na houpačce mezi životem a klinickou smrtí.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 17. listopadu 2016 v 1:08 | Reagovat

Přece není tak zle. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.