Vtahuju do plic mentolový zoufalství. Poblouzněnej nikotin koluje krví a dusí stres. Moje duše levituje nad obrysem zubožené silulety, z jejíchž úst se linou tóny trees. Protože tam mezi stromy, kde o tobě zpívám, tam ve tmě a tichu, tam za mlhou...Tam nade mnou. Tam je všechno po čem tak nesnesitelně toužím. Volám tvé jméno a má slova se postupně rozpadají, padají mi od úst. Že se nestydíš... takhle drobit na ulicích. Noční ulice, polité černočernou tmou, to nejlepší útočiště. Ve slepých bodech lamp. Ticho, řev a chlad. Zima mi zalézá za nehty. Tak kde jsi? Slyším tvou známku cinkat, někde tam v dáli, mezi stromy...
Sedím u jidélního stolu a hypnotizuju balkonové dveře a chci je vidět zamlžené, chci na nich vidět chladný otisky tvého čumáčku. Javorovej sirup teče mým hrdlem tam dolů do hrobu. Vycházím ven, zbytky zubů drkotají a vylamují ze rtů slova který mají něco společnýho s touhou po tom všem. Touhou, představou, kdy mě vítáš u dveří, já popadám dech, srdce mi naskočí a vrhám se do óázy... tvé srsti, tvého tepla. Vycházím ven a necítím nic než tvou pozitivní auru a radost. Miloval jsi sníh. Volám tvé jméno a slzy zamrzají na tvařích, nezbývá než pozdravit k nebesům k peřinách slunce a zůstat na živu. Pro Tebe.
Jsem nejsilnější za poslední dobu a přitom jsem tak moc zranitelná až mě to sežírá. Silent, in the trees. Vídám tě, skláním se do dřepu, obratle si sedsednou a neochotně zakřupou do všech stran. Nevnímám to. Jen tam tak srhbeně sedím na ledem potaženým betonu a čekám....stále čekám.
Naivně a oddaně. Jen na tebe. Představuju si jak se tvá míhající se aura zaplní životem a nebudeš jenom míhající se vzpomínka, ale že zavřu oči a zas to bude skutečný. Ty budeš skutečnej. Jenže kde má skutečnost hranice? Za životem, za sebevraždou. Protože jenom smrt dává životu smysl.
