Prosinec 2016

Charlie!

30. prosince 2016 v 16:15 | Retrospektivní píča |  waterborne
Je mi ukradené. Je mi volné. Je mi jedno.
Je mi tisích let a 364 dní a necítím se ani na 12. Je mi fuk. Je mi dost jedno, že se zítra budu děsit těch pyrotechnikých nesmyslů a pít dětské šámpáňo, přestože na to dospělácké mám věk a asi proto ho z principu pít nechci. Chutná mi asi tolik jako syrová brokolice v kombinaci s mentolovou nutelou. Stejně bych ty nesmysly zakála, ... vzpomínky na válku. Ten strach, ač jsem si to nezažila. Nezapomeň, že jsem mrtvej. Půjdeme na koníčky Charlie? Charlie, přikreješ mě prosím? Charlie, dal bys mi pusinku na dobrou noc? Cože? Jasně. Miluju tu pohádku víc než je to možný. Víc než Kurt miloval Heroin, pokud ho miloval. Potřeboval ho. Všichni pejskové jdou do nebe, tak kam šel Rodin?
Mám kazety, video, deku a čaj a chtěla bych aby Chawhee vyhrál, když má ty narozeniny. Vsadím na svý štěstí v roce se sedmičkou na konci. Klidně všechno.

Padam, padam

28. prosince 2016 v 16:46 | Retrospektivní píča |  waterborne
Na duši osmnáctiletého kůzlete mají pařížské příběhy z 20.století blahodárný vliv. Léčí mě to. Nebo si to alespoň namlouvám. Ocitám se v Montmartre, již jsem sic před třema léty jako turistka navštívila, ale v těch představách je to jiné. Vidím samu sebe jako mladou umělkyni vysedávající v kavárnách, přihližejíc milostným aktům zrůdných mužů a naivních ženských jehňat. Sochaři, malíři, kreslíři. Sochařky, malířky, kreslířky, jež se pomalu ale jistě konečně vysmékají z mužských sevření.
Zahalená v namodralém, tančícím dymů srkám esspreso černější než duše pritivínů, s drdolem vyčesaným přihléžím tikání proslulých životů. Kůže jako porcelán, drze rudé rty.
Mám tendece užívat nářečí, jež zalévá voňavé strnánky knih i v realitě 21 .století.
Zaposlouchat se praskání gramofonu při čaji o páté.
Paříž je mým vzdáleným snem.
Tráví volné dny četbou i poslechem francouzkých knih a sem tam mi ústa vysuší tabák.
Chtěla bych se spřátelit se sklenkou vína, ale nedaří se mi to. I ve sladkém víně postrádám onu lahodnou sladkost. Možná jednou.
Chtěla bych mít alespoň špetku Chaneliny elegance, šarm by mi nechyběl, kdybych byla sto jej projevit. A co si budeme povídat, stává se to. V podnapilém stavu. Blíží se kones roku a já budu opět pálit novoroční předsevezetí, skrvývat se před hlukem rachýtlí, lokajíc přeslazený koňak.
Jiná nejspíš nebudu. Mám v sobě mnoha osobností. Tak sedm řekla bych, kdo ví, třeba jednou popustím vyzáblými prsty uzdu jedné z nich.
Zamiluješ se do Edith Piaf tak jako já?

Myself, rest in peace

25. prosince 2016 v 1:36 | Retrospektivní píča |  waterborne
Ať jde celej svět třeba do prdele. Spousta hříchu a vlastně kalich nevinnosti.
Klečím u vany a sprchuju syntetický plátno, protože jsem umělec na hovno.
Je tolik rozhodnutí, který bych změnila nebo prostě nevypnila.
Prázdná kolonka, víš jak. Proto tady asi sedím v jednu ráno a znásilňuju klávesnici nakouslýho jablka. Jsem neschopnej tvor bez sebevědomí.
Ne dost hezkej, ne dost cyhtrej, ne dost inteligentí, ne dost malichernej, ne dost nadanej, ne dost hubenej. A pak kde to zpíčený sebevědomí mám vzít, že jo. Byla jsem hezký dítě a i nadaný, do svejch 14. Kdy jsem nakypřila, tj. mám už ty ,,ženský tvary"a především padla.
Nesnáším porovnávání a zhodnocování mejch děl a mojí zpíčený osobnosti.
Z nerozity a vytěkanosti si zas trhám nehty a říkám si, že už by to zas chtělo nežrat.
Don`t be afraid. Jasně a taxi cab na pozadí blbě natočenýho videoklipu. Tak zacel jizvy na mejch pažích a přestat si hrát na to, že se dají zahojit i ty na duši. Smyj mi krev z rukou, zabav mi žiletky a udělej ze mě primabalerínu. Udělej z ošklivého káčátka, který má všecko na světě, labuť. Lituju svojí matky, že musela trpět kvůli vytlačení něčeho tak zbytečnýho. Vzala by to zpátky? Ne. Nevzala. Nic nedává mýmu životu, kterej si sama przním větší smysl než přítomnost mojí milovaný mámy. Někdy mám tendence bejt zas malá, nechat se od ní spolknout ať jsem zase v bezpečí jejího břicha, skrytá před světem, před tou namyšlenou bezradností, která mě pohltila. Měla jsem velký plány.
Šli doprdele stejně jako moje naivní nadání. Pro nic. Jsem děsný hovno a moji milovaní se mnou s úsměvem ztrácejí čas. Chtěla bych milovat svý tělo, milovat sebe samu. Učili mě to, jen mě nedokázali uchránit před tím nejhorším. Mnou samotnou. Před mojí zasranou hlavou, kde chrní sopka, která si sem tam prdne. Sedím naproti svýmu já a bábrám se v sebelítsti. Jako Grinch, zelená byla vždycky moje oblíbená barva. Barva života..
Nevím co psát, chci se vypsat ze sraček a nic a to nefunguje. Chybíš mi. Byls to nejkrásnější. Postrádala jsem tě pod tím zasraným pichlavým stromečkem a brečela. Dárky mi byly fuk. Tys byl můj dar. Veledar.
Piju čaj z hrnku, kterej dřív zpíval. Takový ty americký huhle. Jsem hlen na máminejch plicích a miluju jí tak moc, až mě to sežírá. Dala mi všechno. Jen si mě fakt měla nechat v tom břiše. Seru na to tady, už mě nebaví se "vypisovat" z těch nesnesitelnějch feelings, který chrápou jen když spolknu Neurol 50mg . Založím si novej blog. Začnu znovu. Začnu padat jinak. Uhnila mi křídla. Chci zpátky svojí fantasii, chci zpátky svý Já. Myself, rest in peace. Já jsem vlastně tak moc štěstí a lásky do vínku dostala, až mě to složilo. Chci se vrátit do sedmý třídy a hrát si na víly. Nikdy se nezamilovat do černý, nenechat se stáhnout do tý neutrální temnoty. Chci si oblíct šatičky a běhat po louce. Vyskočit na hřbet pegasovi a už se nevrátit. Vznášet se na věky. Pád byl tvrdej a faktem je že já se vlastně nikdy ode dna neodrazila. Vždycky to bylo odbobí kdy mi bylo dobře a kdy jsem umírala. Nic mezitím. Jenom to nic. Chci bejt malá, chci zachránit. Je mi osmnáct doprdele. Oprávněně můžu šmejdit po porno stránkáh a prohlížet online katalogy cigaret. A beztak se tu užírám.
Tak šťastný a veselý.

Znásilnění

20. prosince 2016 v 12:41 | Retrospektivní píča |  waterborne
Moc bych chtěla dotáhnout svůj tehdy vykvetlý, nyní přes čtyři roky starý sen, kdy jsem si se sešitem pod lavicí umanula, že můj příběh s vlkodlaky přečtu světu. Dnes se směju(pláču) nad tím, jak moc naivní jsem byla a jako moc se postupem času moje " psaní" měnilo. Tehdy se jednalo o sladké naivní texty, s důvtipem a překvapením. Uměla jsem to, uměla jsem psát tak, že to posluchačům vzalo dech při pomyšlení, že ony úryvky povídek a střípky básní, jsou vskutku dílem tehdy 14leté slečny. Dnes je tomu jinak. Moje psaní ztratilo pozitivní spád. Dnes zbytky nucených posluchačů spíše pláčou nad tím, jak pro změnu tahle bolesti plná, netaktní a často vulgární slova mohla vyjít z úst sotva dospělé dívky. Bývávala jsem jako Jane Ayer dnes jsem Charles B. Ber to s lehkostí a nadhledem, jedná se o pohopouhé přirovnání, leč to vyjadřuje zatraceně trefnou a poněkud slanou skutečnost. Moje psaní funguje už jen jako "výpis" ze všeho co mě tíží, beztak to nikdy nebude storocentně fungovat. Nikdy už to nebude ono. To bych musela cestovat časem a holýma dětskýma rukama zabránit nevyhnutelnému. Dnes je pro mě psaní jen vzdáleným snem. Ptávala jsem se sama sebe : ,, co se to se mnou stalo?". Dnes to vím. Topila jsem se tak dlouho ve vlastních sračkách , až jsem zažila psychickou smrt. Jakousi duševní mrtvici. Změnila jsem se od doby, co mě zkolila rakovina duše. Od doby kdy mé přecitlivělé vnímání znásilnila deprese.

Sníh chrope a lidi lžou.

19. prosince 2016 v 12:57 | Retrospektivní píča |  waterborne
Sníh pod nohama chroupe, lidi lžou. Za pět dní jsou Vánoce a já se cítím jako klaun. Cítím jak v mých žilách hžne tak dlouho ztuhlá krev, cítím jak mi bublá mozek. Jsem jak časovaná bomba, po který se v noci válí 40 kilová holka, bez který si už život asi nedokáži představit. Patří ke mně a ač mi způsobuje urputnou, nesnesitelnou bolest, tak ji stejně čtu pohádky u imaginárního krbu. Moc bych chtěla mít doma krb, stočit se před něj do klubíčka jako kočka a nechat si prohřívat ochablý svalstvo. Jsem zlá, hysterická, roztěkaná, nervózní a rozhodí mě i maličkost jako třeba zlomená tužka, vilitý čaj či plesnivá plechovka kukuřice. Nějak mi nejde se nad tím povznést, mávnout nad tím rukou. Nějak mi nejde se na všecko vysrat.

Navždy

13. prosince 2016 v 18:57 | Retrospektivní píča |  waterborne
Dnes 13. prosince je to přesně deset měsíců, co pláču, špatně jím, na nic se nesoustředím. Deset měsíců jsem bez tvé fyzické přítomnosti. Je to deset měsíců, cos mi umřel v náručí a já Ti stále nedokáži říct definitivní sbohem. Vzal sis do nebe moje dětství, andělé mi vzali tebe. 107 žalostných, srdceryvných článků dívky, která včera překročila hranici dospělosti, ale sítětem bude navždy. Ležím v Tvém pelíšku a snažím se olíznout vědomí, že Tě už opravdu nic nebolí. Když Ti zpívám k nebesům, zavřu oči a nastražím uši, jako jsi to dělával ty a představuji si melodické, třesavé cinkání Tvé hliníkové známky. Žal mě svou tíhou táhne ke dnu a já si lehnu na studenej, kluzkej beton s vědomím, že to bude dobrý.Pokaždé když ráno snídám u jídelního stolu sním o tom, že se balkonový dveře zamlží v úrovni Tvých očí. Dala bych cokoli za to, abys mi ještě jednou jedinkrát dýchl teplý, vlhký vzduch do tváře a mě se orosil nos. Myslím, že v tomhle nanicovatým textu bude zatraceně velký mbožství chyb, když se mi písmenka rozmazávají totožným způsobem jako myšlenky na budoucnost. Je toho tolik co chci říct, to jak mi chybí ten hromobití připomínající však medový zvuk časně zrána pod okny
Jak mám doma moc piškotků a že každou noc pláču do deky. Že Tvá známka na krku bude vždy hřat láskou. Byl jsi ztělesněním dobrosrdečnosti, láskyplnosti, upřímnosti, elegance, odvahy, vytrvalosti a především neskutečné síly a statečnosti. Je tak těžký psát v minulém čase. A ty to víš můj čtyřnohý anděli, moje spáso, moje lásko. Vybavuji si krásu diamantových dešťových kapek, třpytících se v Tvé srsti. Sametové srsti, která mi byla oázou bezpečí. Tvůj menší kamarád se mi tiskne k noze, zahřívá mě a hledí na mě těma knoflíkovýma očima. Jako by se snažil uspořádat to neskutečný prázdno v mé duši. Taky mu chybíš drobečkovi. Stále tu jsi, vídám Tě nejen ve snech, ale i v lese, školních chodbách a pod stromečkem. Chtěla bych vzít pastelky a vybarvit tvou oalovánku. Vdechnout do plic život jak jsi to udělal ty. To jen díky Tobě schoulená do klubíčka píšu to, co ani náhodou nedokáže vyjádřit co k Tobě cítím, co pro mě znamenáš a jak mi scházíš. Nikdy. Uložila jsem si Tebe a naše společný nejkrásnější vzpomínky do srdce a nikdy nezapomenu. Láska nikdy neumírá. Jednou se znovu setkáme. Zapálím miliontou svíčku a z hrdla se mi prolejou slova písně listen to you heart...a já budu vědět, že mě posloucháš. Věnoval jsi mi osm nádherných let a já vytrvám a splním si všechny své sny, porazím vnitřní démony. Je mi líto maminky, která se bude topit v slzách až jí to budu číst. Díky Tobě, pro Tebe. Miluju Tě jako nikoho předtím ani potom a navždy budu. Sbohem Šampione, sbohem Buddy.💙

Vstric zivotu jit

12. prosince 2016 v 18:05 | Retrospektivní píča |  waterborne
V tenhle den, v ten kouzelny vsak prosty datum, v tuhle chvili, v tuhle hodinu, v tuhle sekundu...prisla Retrospektivni pica na svet. Mala a nevinna, sotva 3 kg a sest cm dlouhe vlasky. Mekkoucka lebka a zadne zuby. Byla jsem krasny dite. Kdyz ted cestou z Ikei zas slzim, protoze je to 9 dni co neberu AD, a vraci se mi emocni poblouzneni a slana voda do slznych kanalku
..protoze jsem se kousla se sestrou, ktera nemuze byt mila jenjeden jediny den v roce..je mi ouzko. Oba predvecery narozenin byli famozni a ja si rikam, ze bych mela prestat brecet ze nejsem dost chytra, dost talentovana a hubena a mela bych si uvedomit ze i pres tu ctyri leta tahnouci se sebenenavist bych se mela usmat a udusit nosem tu cubku a krz cigarety vyfouknout ven vsechnu tu plisen. Vzbud se Alenko a nebo spi uz navzdy. Bude zvlastni prevzit stoprocentni zodpovednost za sebe samu, byt dospela. Ac za tu me okoli povazuje uz od14 let. Bude to divne delat si ridicak, opirat se legalne o bar a kupovat cigarety. Bude mi chybet ten adrenalin. Ac tedy co si budeme povidat, kupuji si ty male jedovate mrchy uz pres tri roky a bez problemu. Vrham se nedobrovolne do obdobi, kdy oznaceni ze vypadam "starsi" uz nebude tolik brano jako lichotka. Vek je jen cislo a ja vim ze nikdy nedospeju a ze se budu sve obcance smat. Malovala jsem si ty prenadherny modry ruze o jejichz trny jsem se chtela porezat, protoze pri predstave ze mam modrou krev, odtekam.
Divala jsem se na prazdniny v Rime a poslouchala audioknizky a byla to prijemna ranni odchylka.
Moje sobotni party byla famozni, ta rodinna prijemna. Jsem stara a vim ze 20 nedam a jsem pysna na to, ze zitra je to 10 mesicu bez tve fyzicke pritomnosti a ja se toho dozila. Sebechvalou jsem netrpela nikdy, naopak. Nebudu se soustredit na to, ze se mi blizi maturita a ze nemam saty na ples, ze se blizi stedry den a ze to budou Vanoce bez tebe...a ja budu plakat do nasi deky a zvladnu to. Jeste to zvladnu. Je na me jestli padnu a zustanu lezet a nebo jestli vstanu a budu zase bezet.

Naživo naživu

11. prosince 2016 v 17:06 | Retrospektivní píča |  waterborne
Potrebuju Rafaelo, protože mám v hlavě takovejch, ale takovejch slov a nejsem schopna vytřídit je do jednotlivých kontejneru ... na to nemám. Palí mě oči a cuká čelist už v momentě, kdy si má o 4, 5 roku mladší sestra obuje moje dokonalý batman boty (s nimiž moje křivý nohy vedou až do pekla... proč!? )Protože v nich má hubenější nohy než já a babička se hrozí. Holka, nebuď píča a vzpamatuj se! Dnes tu sedíš na darovaným křesle s lidma který ti udělali krásný narozeniny, kde nezáleží na tom jaký máš nohy... (ač teda když se snažím napsat,, probudila" a jablíčko mi to opraví a zkritizuje na ,, přibrala"a posléze ,,prohrála") Dnešní časný ráno jsem se probudila s bušícím srdcem. To se mi kurva dlouho nestalo, nepočítaje záchvaty vzteku a pláče a .... Cejtila jsem se kurva živá, po dlouhý době nepočítaje, Tøp a zamrzlej rybník. Jela jsem za skvělou kamarádku s očekávaním, že si dáme s holkamá par sklenicek a o něco víc cigaret a půjdeme spat a no... ve zkratce na vcerejsi noc dlouho nezapomenu. A to tam měl být můj crush! Oni mi zamluvili stůl, oni mi uspořádali party!! Ale skutečnou a moji! Naposledy jsem měla dort a par taštiček a s blbůstkama před sedmi lety. už to nebylo tak nevinný, půlrocni abstinent neustále oprenej mladým teplým tělem o bar. 44 cigaret a kýbl ledu Morgana s coLou. Brčka a jídlo a nikotin a smích. Poruchu příjmu potravy jsem nechala doma a rozdělila se o posledních 50mg Neurolu s vedomim ze nejsem jediná kdo je na tohle tak mladej. Smála jsem se pila, kourila, laskovala, dekovala lidem a i štěstí a pak i tancovala. Trsala jsem jako kurva az ze mě lilo a pak si nechala od krasavce pripalit a posléze se pozvat na drink. Pak jsem podekovala, řekla svy jméno udržela se abych se sním nekousla a nesáhla mu na prdel. Jenom kostku ledu o čelo a polibek na tvář ahoj, jinak ses můj a já se neznám. ach. Pak domu a zpěv a no... tráva. Joint a hudba a já byla živá!!! Jsem i teď když v slzách štěstí vzpomínám. Nechapu nestíhám. Po tom všem jsem byla na mši a no, stydím se trosku jakej sprostej
barbar jsem a je mi to jedno. Obuju si ty nový dokonalý podpatky ve kterejch budu vyšší nez ta dlouho noha Linda, ač budu uměla eifelovka tak se na to těším !!!! Jsem připravena zvladnout své zítřejší ale již prozite narozeniny. Thank you guys!!!

Baby

10. prosince 2016 v 13:44 | Retrospektivní píča |  waterborne
Za dva dny je mi tolik kolik mi bude, proto se hodlám dnes vydat do města a užít si noc jako normální holka a budu se bavit. Po vysazení AD jsem roztěkaná, rozklepaná a vrátily se mi slzy. Zapomněla jsem jaký to je brečet slanou vodičku. Kanálky zarudlý, kůže suchá, ale dnes v noci budu krásná. Nothing's gonna hurt you.

Volání stehen

7. prosince 2016 v 9:24 | Retrospektivní píča |  waterborne
,,Jsem v pořádku" , odvětila a otřela kapesníčkem krev z porcelánových stehen. Odeslala zprávu na dobrou noc. Srdéčka všechno zpraví, všechno až na zlomenou duši. Schovala ostří do šuplíku, ulehla a oči se jí zalily slanou krví. Kdepak jsi můj anděli?

Help

3. prosince 2016 v 17:41 | Retrospektivní píča |  waterborne
I need a help. Opravdovou pomoc sama sobě. Moje tělo trpí, protože ho psychika zabíjí. Hladovění a následně přejídání žalem. Strašně mě to bolí. Potřebuju změnu, režim a pomoc. Kde jsi můj anděli? Sedím na střeše a pláču. Nevím co dělat, nevím kam jít. Bolí to.. Zabíjí mě to. Uspořádej mě, slož mě a nauč mě mít se ráda. Nevyužívej mé bezmoci, prosím. Nauč mě správně jíst, odnauč mě si ublížovat. Nemám už kousíček čistý kůže. Je poznámenaná tou nesnesitelnou bolesti.
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.