Leden 2017

Room

29. ledna 2017 v 18:41 | Retrospektivní holčička |  waterborne
Sedím na koberci zabalená v dece a borůvkovém kouři, poslouchám melanchonické cigarettes after sex, pozoruji plamen svíčky, jež ozařuje a taví hlínu, jíž jsem před pár okamžiky vdechla život. Když nechce moře ke mě, tak si uplácám alespoň mořskou pannu bez rukou a bez hlavy. Život bejvá krásnej. Když chceš ty sám. Je mi nejlíp za poslední týden. Alespoň po psychické stránce. Což je goal. Nothing's gonna hurt you baby. Dokud máš tu deku.

chocolate

29. ledna 2017 v 14:39 | Retrospektivní holčička |  waterborne
Moje krev je jako 86% hořká čokoláda. Převalíš čtvereček v ústech snažíš se svý chuťový buňky přesvědčit, že žužlají mléčnou nečokoládu. Ale nikdy neošálíš. Měla bych ze svejch článků vyhostit pach a podtext krve. I ze svého života.
Tak žužlám elektronku, piju čas, poslouchám melancholický poloužáky a snažím se bejt okay. Však já jsem, dokud se mi neobtočí kolem krku škrtič. Vyhřívá se a živí se energií už tak zpustošených buňek. Tasemnice zasraná.
Vydechuju smetanový oblaka kouře a je mi dobře.Cítím páru na sliznici. Pojď blíž a polib mě. Víš, že na to čekám.

maybe

24. ledna 2017 v 14:03 | Retrospektivní holčička |  waterborne
Cítím jak mi do plic teče voda. Vlažná, narůžovělá. Záléhají mi uši, zpívala bych si. Tlukot mého srdce připomíná tikání hodin. Kap. Kap. Vynořím hlavu z vody, pohladím si zjizvený ruce a snažím si namluvit, že tím hladím zjizvenou duši. Pozoruju růžovoučkou hladinu z níž vyčnívají dva útesy poseté husí kůží. Chtěla bych v té vaně usnout a už se nevzbudit. Do odpadních vod ze mě odtéká život a já si představuju jak v příštím životě budu mít ocas. Rybí ocas. Mořská pana se zeleným vlasy. Hladím mořský koníky. Plavu s delfíny. Měla bych vylézt než se rozpustím a než narůžovělej odstín změní do ruda. Podej mi ruku a pak ručník a zavři dveře. Neuklouzni po mé krvi a nalej mi hrnek čaje.
Třeba to ještě zkusím.

Suprise?

20. ledna 2017 v 14:47 | Retrospektivní holčička |  waterborne
Dvě slova. Nejužívanější slovní spojení. Vyjádříte jím jakékoli emoce. Agónii, vztek, ...překvapení. A to se stalo mě hned dvakrát během jednoho lednového dne.
Svíralo se mi všechno, hlavně jsem měla pozkřípaný nervy a to z němčiny. Ne každý den, kdy máte něco důležitého vyřídit, musí být nahovno. Jde o tp si to uzpůsobit svým potřebám. Jednoduše jsem zvládla těžkou věc a tak jsem se procházela po ulici. Vida, bankomat. Tak si to štráduju zimním sluncem po náměstí a zčista jasna moje srdce přestane znít. Ani nezrychlí ani nezpomalí.
Tvář z mramoru, o lícní kosti bych se pořezala. Nos vyklenutý, profil líbezný a nezaměnitelný. Dravec, kterému se kořist sama nabízí. Ale pán je gurmán. S odpadem jako já si jen pohrál. Vzpomínám na ty chvíle a už vždycky z nich budu vedle. Alkoholový poblouznění a všecko kolem toho. A teď ho vidím po půl roce. Váhám, bylo to vidět? Však pozdravila jsem ho, mile nenuceně. Nejen, že odpověděl, usmál se. A já odtekla do kanálu. Nikdy jsem u živýho kluka neviděla takový úsměv. Tak surový přesto tak čistý a nenucený. Nádhera. Ehm.

Kdyby tak chlapec jen tušil, co to se mnou udělalo. Způsobilo mi to no..zástavu? Jo, nostalgickou. A podlomila se mi kolena, asi. Přesto jsem se ohlédla. Jak se objevil, tak zmizel. Přízrak. Zlatovlasý přízrak s hlubokýma modrýma očima a žilnatejma rukama. budu mít zas o čem přemýšlet, zas se vrátím do těch nocí, který jsme strávili spolu a budu se usmívat. Klepu se ješte teď. Tak si dej to cigáro a potři si rty rtěnkou...
Do prdele, to je to spojení.

just a dream

16. ledna 2017 v 22:12 | Retrospektivní holčička |  waterborne
Přemýšlela jsem o sobě.
Přemýšlela jsem o Tobě.
Přemýšlela jsem o nás.
Přeýšlím o tom, jestli to nebyl jen sen.
Tak mi otevři oči, nech mě zabořit hlavu do Tvý srsti a nech mě se vyplakat.
Cítím tě ve vzduchu, cítím vánek, cítím tě a tak moc se tě chci dotknout. Budím se zpocená strachy, že deka ztratí vůni Tvý kůže a tak jí uhlazuju a suším od slanejch slz.
Jsem paranoidní. Sypu se a škrábu na kluzkej povrch těch ulepenejch stěň sklenice. Sklenice od medu. Skáču a pokaždé se praštím hlavou o to zkurvené víko a zas se ocitnu na dně. V klubíčku a se slaným tričkem. Podáš mi kapesníky? Mamka mi předělala pokoj, abych zapomněla. Jenže já Tě stále vidím stočeného do klubíčka na koberci u postele, vidím tě šťouchat do dveří a srdce mi buší. Mačkám imaginární klávesy klavíru a tak moc se chci naučit francouzsky.
Byls můj kompas a já jen slepě šátrám zjizvenejma rukama. Nohy z rosolu a poslouchám jednu píseň pořád a pořád dokola. Tak moc věcí bych chtěla vidět a dokázat, ale šlápla jsem do prázdna. Stojím nad prospastí a lovím v kapse zapalovač. Zlomená cigareta a v každém uchu jiná náušnice. Tak dlouhé vlasy.

,,Ta je Buddyho?" ...zeptala se s očima přilepenejma na mým krku. Respektive na tom ošoupaným kovovým plíšku, kterej pro mě má nevyčíslitelně nevyčíslitelnou hodnotu. Nepředstírej zájem, když nechceš pochopit.
Šťouchni mě čumákem a ukaž mi cestu. Veď mě, já nevím kam jít.
Zmuchlaný papíry všude po pokoji. Zmuchlaná ubrečená holka s ještě zmuchlanějším úsměvem.

Silou

10. ledna 2017 v 16:44 | Retrospektivní píča |  waterborne
Prázdný bílý papír je štětka, svádí tě k tomu abys ji zneužil, abys ji počmáral. Podpírám si vrzající rameno a klimbám na hodině technologie. Ještě dvacet minut do konce hodiny, kolik ke štěst? Smiř se s faktem, že tvůj duch není tak docela průsvitnej, za to prochází zdmi a straší tě. Vyrývá Ti do těla malůvky a pak tě nutí se drbat. Odprosť se od svýho těla, svý schránky. Pošta má stejně už v tuhle dobu zavřeno tak nečekej na dopis plnej žvástů, kterým bys stejně nevěřila. Protože jsi poznamenaná, to proto že víš. Vypusť krev z žil a ulož ji do mrazáku, bude se hodit až tvá hlava bude zas krvácet. A oči taky. Tak vypij to vlažný kafe a per se. Co Tě nezabije, to tě posílí.

nic se Ti nevyrovná

4. ledna 2017 v 21:13 | Retrospektivní píča |  waterborne
Slyšíš ten zvuk?

Přivolala jsem si vločky, snášejí se z nebe a usedají mi na čepici, klouzají po vlasech a tají na kůži.
Vídím Tě válet se ve sněhu. Miloval jsi ho snad i víc než hromadu spadaného listí pod ořešákem.
Ta radost v tvejch očích všechno zahnala. Všechno to, co mě teď žere zaživa.
Čestvý bílý koberec mi chroupe pod podrážkami. Zaslechnu cinkání známky,nastaržím uši a hlavu zvednu, zírám do pole. Šustění. A pak siluleta. Záblesk. Přiběhl jako splašený vítr a očuchal mi ruku ten černý pes s kůží hladší než mramor tesaný Michelangelovou rukou. Pak ho zavolal pán a zmizel. Já zmrzla, plíce plakali zimou a já stála a zírala.
Jako by mi Tě někdo vyrval.Vzal podruhé. Byl jen zvědavý, nebuď vztahovačná. Je to těžký.
Podlomila se mi kolena. Cítila jsem tlak v zádech. To ty jizvy od vyříznutých křídel. Praskájí a bolí.
Moje mysl je moc těžká. Táhne mě do hlubin zanevření, kde chaluhy žerou pozitiva.

Držela jsem v dlani malinkaté klubíčko se zalepenýma očíčkama. Bříko se mu zvedalo. S je táta. Má pět drobečků. A mě se obtočil kolem krku škrtič a syčel mi do ucha. Vrátila jsem ho k pelíšku aby mu neublížil. Byli tak maličcí. Tak nevinní.

Tak slyšíš ten zvuk?

Nemůžeš. Srdce hybernovalo až žalem puklo. Roztříštělo se a zbyly jen plesnivé chlopně které zoufale slepují všecko uvnitř. A pláčou.


vločka

3. ledna 2017 v 17:44 | Retrospektivní píča
Slyšíš ten zvuk zkvílejícího mládětě?

Jako posel mrtvých duší se táhnu místy kde jsme chodili. Ty a já. Volám Tvé jméno a zakopávám o vlastní naivitu. Známka je teplá od tvý láska, moje krev ztuhlá mrazem. Chlad mi zabaluje srdce, jemně popraskaný žilky zoufalství propletený se zadostiučiněním a beznadějí. Jsem zkleslá, nevypočitatelná rovnice kdy x se rovná otazník.
Ten otazník, připomíná moje zmožený záda.Obratle se drolí, kosti praskají. Zármutek mě táhne k zemi, na zasněženej asfalt. Sníh chroupe když si do něj lehám.
Zírám do nebe a polykám svý slzy.
Chtěla bych se proměnit ve křehkou sněhovou vločku, snášet se k zemi a pak roztát o tvou sametovou srst.. Tvoje teplo mi chybí, tvoje oči, tvoje láska. Marně volám Tvé jméno v klubíčku pláču, svaly se stahují a já marně čekám.

To kvílející mládě jsem totiž já.

Letargie

2. ledna 2017 v 13:18 | Retrospektivní píča |  waterborne
Rozpraskané koutky cukají a rty se vlní, když mi v hlavě vzpomínky hašteří. Srkám ty nezbedný okamžiky brčkem a prožívam je znovu a znovu.
Jsem oprýskaný starý gramofon, ale když mi dáš novou pěkně hlaďoučkou desku na břicho uznáš, že do starého železa ještě nepatřím. Zítra je škola a já zmírám jako vysušená květina, která měla ve váze místo vody přeslazený koňak. Umí i květiny zvracet? Každpopádně se necítím vůbec odpočatá a bude to asi tím, že jsem koukala na pohádky s angínou v krku a teploměrem v podpaží.
Chtěla bych jet někam daleko a cválat po loukách na svém milovaném krasavci a pozorovat polární záři. Když už teda nic, tak je dneska premiéra Sherlocka. Tak já jen čaj prosím.
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.