Přemýšlela jsem o sobě.
Přemýšlela jsem o Tobě.
Přemýšlela jsem o nás.
Přeýšlím o tom, jestli to nebyl jen sen.
Tak mi otevři oči, nech mě zabořit hlavu do Tvý srsti a nech mě se vyplakat.
Cítím tě ve vzduchu, cítím vánek, cítím tě a tak moc se tě chci dotknout. Budím se zpocená strachy, že deka ztratí vůni Tvý kůže a tak jí uhlazuju a suším od slanejch slz.
Jsem paranoidní. Sypu se a škrábu na kluzkej povrch těch ulepenejch stěň sklenice. Sklenice od medu. Skáču a pokaždé se praštím hlavou o to zkurvené víko a zas se ocitnu na dně. V klubíčku a se slaným tričkem. Podáš mi kapesníky? Mamka mi předělala pokoj, abych zapomněla. Jenže já Tě stále vidím stočeného do klubíčka na koberci u postele, vidím tě šťouchat do dveří a srdce mi buší. Mačkám imaginární klávesy klavíru a tak moc se chci naučit francouzsky.
Byls můj kompas a já jen slepě šátrám zjizvenejma rukama. Nohy z rosolu a poslouchám jednu píseň pořád a pořád dokola. Tak moc věcí bych chtěla vidět a dokázat, ale šlápla jsem do prázdna. Stojím nad prospastí a lovím v kapse zapalovač. Zlomená cigareta a v každém uchu jiná náušnice. Tak dlouhé vlasy.
,,Ta je Buddyho?" ...zeptala se s očima přilepenejma na mým krku. Respektive na tom ošoupaným kovovým plíšku, kterej pro mě má nevyčíslitelně nevyčíslitelnou hodnotu. Nepředstírej zájem, když nechceš pochopit.
Šťouchni mě čumákem a ukaž mi cestu. Veď mě, já nevím kam jít.
Zmuchlaný papíry všude po pokoji. Zmuchlaná ubrečená holka s ještě zmuchlanějším úsměvem.
