Ágonie vzala tváře Vzteku do dlaní,
je mi jasný čím to zavání.
Nenávidím když mě deprese líbá,
před očima se mi v té chvíli stmívá.
Neboj se bejby, udržím Tě v teple,
přičemž mi strká ledový ruce pod tričko, nevypadá to teple?
Poslouchám Lanu del Rey a připadám si jako na drogách. Uvědomuju si, že nejsem na cvrlikání ptáků připravená. Že nejsem připravená na teplý dny plný světla. Hrob v mý duši je totiž pořád pohřbenej pod tunama shnilého černého listí a špinavýho sněhu. Není to tak dlouho co jsem se chtěla propadnout do hlubin rybníka.
Tahle zima odešla stejně jako přišla. Náhle, nečekaně a já nepředstírám, že mě to nevyvedlo z míry. Vyvedlo, ale ne na světlo. Naopak.
Potok myšlenek už neí zamrzelej a to nevěstí nic dobrýho.
