Omývám starý, vzpomínkama opilý verše a sem tam k nim přisypu. Sedím stočená v klubíčku, tisknu si kolena v hrudi. Snažím se tlakem svých nohou stlačit a udusit to prázdno v srdci. Buch. Buch. Nic. Zase jsem se ponořila do stránek Plavat se žraloky. Znovu. Je mi ouzko.
Poslouchám The Pretty Reckless. Znovu.Vzbuzuje to ve mě bolestivý vzpomínky...znovu. Smutek je předfáze vzteku a jde ruku v ruce s agresí.
Kam mám jít? Sedím doma, ale chci odvézt domů, protože tenhle domov bez Tebe je prázdnej. Chci ten domov před třemi lety. Tenhle, tohle místo je shluk místností a ač se o něj dělím s milující rodinou...Bez Tebe to nefunguje. nedokážu chodit sama do lesa. Asi zas utíkám s koulí na noze. Metafora. Takže si ten běh, ten únik jenom představuju.
Zase ubližuju svejm plicím a mám tendence si rozřezat tělo, aby z něj vytekl všechen ten hnis.
Mám tendence sáhnout po žiletkách a vyřezat Tvý jméno po svejch nohách. neudělám to. Snažím se to neudělat už 364 dní. Ale co bude zítra?
Datum Tvý smrti se mi vryl pod kůži a já si stále nic nepřipouštím. Prostě čekám kdy vyběhneš z mlhy a ...
Je to marný, já jsem marná.
Tak kdy to skončí?
