Smrdí to, závání a páchne. Všechno jídlo se v mejch ústech mění v lepkavou hmotu. Jako lepidlo, ač to není zrovna vhodný přirovnání, protože lepidlo sakra cítíš všemi smysly. Vždycky si vzpomenu na My děti ze stanice Leningradská a je mi ouvej asi už jen z principu. Měla bych si přestat všecko tak moc brát. Tak polož mnou hlavu pod vodu, polož ji pod moře. Nech mě se vyzvracet. Nech mě se vyprázdnit, dostat z těla ty sžírající a nahnilý pocity. Žvýkám jen hmotu bez chuti a ta mi pak oblizuje střeva a svádí žaludek. Nepříjemnej pocit. Už ani ta hořká čokoláda nepřináší potěšení.
Žaludek se svíjí a já nevím kdo jsem. Polykám a žvýkam potravu, ale necítím nic víc než svírající pocit. Cítím jak putuje. Chtěla bych se změnit v plankton a bejt potrava pro ryby.
V žaludku mi to hnije. A já nevím co mám dělat se svým životem.
Asi ze mě bude upír. Asi hybernuju. Přineseš mi pytlíček z mrazáku?
Je mi osmnáct. Opakuju si dokola to hloupý číslo a připadám si hloupě.
Rozpraskaný koutky, krev a oteklej lalůček plnej hnisu. Tak už nekousej.
Jednou jsem řekla, že duši si člověk neobleče.
To ale není tak docela pravda.
