Poslouchám Radiohead. Poslouchám Radiohead a mám studený ruce. Rozpraskaný rty a roztahovák v levým uchu. Fialovej pruh se vymejvá do růžova. Moje psychika se taky vymejvá, škoda že s odstínem cukrový vaty nemá nic společnýho.
Je mi osmnáct a po nocích vyřvávám k chudý obloze. A je mi jedno, že u lesa sedí vetřelec a pozoruje mě. Uteč hajzle, vypadni. Noc patří mě.
Nenávidím když se ocitnu v bodě lampy, kterej není slepej a ještě víc, v záři světel aut. Připadám si v pasti totiž. Připadám si zranitelnější než jsem. Řidič vidí mě, ale moje oči jsou oslněný a já nevidím jeho. Jsem vetřelec ve vlastním těle.
Je to k smíchu.
V noci se převaluju v posteli a nemám ponětí, jestli chci usnout a probudit se do novýho dne.
Radši bych se ztratila v poli minutu před půlnoci.
Má to i svoje výhody, myslím. Jen nevím jaké a o čem to vlastně mluvím.
Polej mě růžovou. Ať má podobnej odstín jako zapalovač, kterej mi leží na nočním stolku, kterej nemám.
Poděkuju ti.
Možná.

Ale běž, víš jak blbě by se pak to růžové svinstvo smývalo?