Táhla jsem se vsí s rýčem v ruce a igelitovým pytlíkem v dlani. Mnouřila jsem oči, paprsky slunce jsou tak silné a tak intenzivní, až jsou otravné. Musela jsem se tvářit jako smrt. Akorát jsem místo té kosy měla rýč. Vylezla jsem na kopec a začala kopat do promrzlé, spící půdy a řádně se zapotila. Oddechovala jsem jako nadržený sob a přilepila se zády k mohutné borovici. Vítr zlehýnka fučel a lomcoval se sáčkem, který jsem na sníh položila. Až nakonec jeho obsah vykoukl. Světle modrá jemňoučká peříčka se třepotala a mě se leskly oči. Vystlala jsem zmrzlou hlínu větvičkami smrku a olužila tělíčko na dno.
Pak jsem to všecko zahrabala. Kusy ledu a sním spojené hlíny do sebe zapadaly jako tetris.
Odcházala jsem s pocitem zadostiučinění, přesto jsem si v hlavě opakovala pořád tu samou otázku ... ,,Proč?" je život takový
Tak jsem šla zpátky přes ves s rýčem a tendencí se rozmáchnout a vrhnout ho jako oštěp do čelního skla , kolem jedoucího auta.
Odolala jsem?

Neodolala!