Čítávala jsem příběhy o lásce.
Čítávala jsem příběhy o utrpení.
Čítávala jsem příběhy o ztrátě.
Každým dnem, každou pískem zavražděnou sekundou prožívám totéž.
Každé další ráno, píši svůj vlastní příběh lásky a ztráty a utrpení.
Každý nový den se potácím časem, bludný holanďan salutuje mi zdálky, vzhlížím k obloze a pozoruju obtoustlý smetanou politý ptáky.
Život je šedej. Má až moc vybledlej odstín, je řídkej a unavenej a tak moc nespavedlivej, že by se sám měl stydět.
Potácím se temnejma ulicema a dusím se vzlyky. slzný kanálky jsou vyschlý. Podala bys mi impregnaci? Potřebuju rozehnat řídkého merlota ve svejch očích a potřebuju konečně vstát.
Je tomu už dvanáct měsíců, 365 dní a pokud umím počítat tak 8544 hodin, což je samo o sobě blbost. Miliony svíček a stovky růží na zápaží.
Poblouzněnej nikotin koluje krví a dusí žal. Duše levituje nad obrysem zubožené silulety, z jejíchž úst se linou vzlyky. Protože tam mezi stromy, kde o tobě zpívám, tam ve tmě a tichu, tam za mlhou, tam nade mnou...Tam je všechno po čem tak nesnesitelně toužím. Volám tvé jméno a slova se postupně rozpadají, padají mi od úst. Že se nestydíš... takhle drobit. Noční ulice, polité černočernou tmou, pohybuju se ve slepých bodech lamp. Ticho, řev a chlad. Tak kde jsi? Slyším tvou známku znít, někde tam v dáli, mezi stromy...
Sedím u jidélního stolu a hypnotizuju balkonové dveře. Chci aby se zamlžily v úrovni tvejch očí, chci na nich vidět teplý otisky tvého čumáku. Javorovej sirup na lívancích je tekutý zlato, který mi zalevá hrob v břiše. Vycházím ven, zuby drkotají a vylamují ze rtů slova který mají něco společnýho s touhou po tom všem. Touhou, představou, kdy mě vítáš u dveří, já popadám dech, srdce mi naskočí a vrhám se do óázy bezpečí... tvé srsti, tvého tepla. Vycházím ven a necítím nic než tvou pozitivní auru a radost. Miloval jsi sníh. Volám tvé jméno a slzy zamrzají na tvařích, nezbývá než pozdravit k nebesům a zůstat na živu. Pro Tebe.
Jsem nejsilnější za poslední dobu a přitom jsem tak moc zranitelná až mě to sežírá. Tam v tichu mezi stromy.Vídám tě, skláním se do dřepu, obratle si sedsednou a neochotně zakřupou do všech stran. Nevnímám to. Jen tam tak ležím na ledem potaženým betonu a čekám....stále čekám.
Naivně a oddaně. Jen na tebe. Představuju si jak se tvá míhající se aura zaplní životem a nebudeš jenom vzpomínka, ale že zavřu oči a zas to bude skutečný. Ty budeš skutečnej. Jenže kde má skutečnost hranice? Za životem, za sebevraždou. Protože jenom smrt dává životu smysl.
Myslím, že v tomhle nanicovatým textu bude zatraceně velký mbožství chyb, když se mi písmenka rozmazávají totožným způsobem jako myšlenky na budoucnost.
Je toho tolik co chci říct, to jak mi chybí ten hluboký, medový zvuk časně zrána pod okny.Jak mám doma moc piškotků a že každou noc pláču do deky.
Byl jsi ztělesněním dobrosrdečnosti, láskyplnosti, upřímnosti, elegance, odvahy, vytrvalosti a především neskutečné síly a statečnosti. Je tak těžký psát v minulém čase. A ty to víš čtyřnohý štěstí, moje spáso, moje lásko. Tvůj menší kamarád se mi tiskne k noze, zahřívá mě a hledí na mě těma knoflíkovýma očima. Jako by se snažil uspořádat to neskutečný prázdno v mé duši. Taky mu chybíš drobečkovi. Stále tu jsi, vídám Tě nejen ve snech, ale i v lese, školních chodbách. Chtěla bych vzít pastelky a vybarvit tvou omalovánku. Vdechnout do plic život jak jsi to udělal ty. To jen díky Tobě předčítám všechno to, co ani náhodou nedokáže vyjádřit co k Tobě cítím, co pro mě znamenáš a jak mi scházíš. Nikdy. Uložila jsem si Tebe a naše společný nejkrásnější vzpomínky do srdce a nikdy nezapomenu. Láska nikdy neumírá. Bohužel jde ruku v ruce se zármutkem.
