tři ráno

23. února 2017 v 3:01 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Myslím, že v sobě necházím jakýsi smíření, či jak nazvat omezenou labilitu duše, která už není tak moc v rozporu se svou vlastní schránkou.
Jsou tři ráno a ty spíš. Ty spíš na houpajícím se obláčku v zahradě zářivejch hvězd. Nikdy mě neopustíš. Vím, že se Ti o nás taky zdá, vím, že jsme byli násilím a přitom vlastně přirozenou cestou roztrženi. Tvá smrt nás rozdělila.
Popíjím po douškách šálky sebeúcty a snažím se žít.
Je to nekonečný příběh a já ho hodlám prožít nikoli přežít. Chci umřít se vzpomínkami nikoli se sny.
Chápeš?
Snažím se tak si to chtěl. A jsou tři ráno.
A já jsem se po čtyřech letech smířila s tím, že nikdy nebudu mít docela normální myšlení a že když už jsem pochopila co to obnáší když bytost trpí všemi smysly, každým kouskem svýho těla...tak jsem se dovolila pochopit samu sebe, dovoluju si sama sobě porozumět. Učím se kousek po kousku milovat svý, těma létama oškubaný, tělo. Hladím se a vím, že to tělu dlužím. že to dlužím sama sobě. Vím, jak jsou moje stavy proměnlivý a vím, že lusknutím prstu se mi zas bude chtít umřít, ale v jádru už nikdy nebudu chtít. Nechám svý přesýpací hodiny naplnit, nedovolím si ten písek násilně rozsypat do kolejí. Už ne. Dodržím to, slíbila jsem Ti to. A jsem víc než odhodlaná to dodržet. Nejen kvůli Tobě štěstí moje, ale taky kvůli těm všem bytůstkám co by za mě dýchali.
Jsou to takový moje dýchací přístroje a já je miluju a jsem převděčná.
Ať už jsou němý, dvounohý nebo mají kůru či jsou polepený peřím. Ať už jsou daleko a nebo blízko. Ani jeden z nich nebude můj popel čichat tak brzo. Můj popel bude totiž prokvetlej sedmikráskama.
Hodlám osvobodit koncentrační tábor ve svý hlavě a vím, že to dokážu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.