Ač vím co je za den, ač vím kde se nachazím, ač vím kolik je hodin, připadám si ztracená. Pohlcuje mě Nicota. Ztrácím se v prostoru. Čas mi proklouzává mezi prsty.
Ostříhala jsem si nehty a poslouchám melodický, chvílema agresivní melodie. Nebe pláče. Fénixovy slzy léčí, ty z nebe vyživují. Ale všeho moc škodí. Sníh taje, mění se v těžkou špinavou břečku a půda je zmatená. Vyděšená, jako já. Čeho je moc, toho je příliš. V mý hlavě je ticho.
Srdce v hlavě, jako by mělo spavou nemoc a to v hrudi nevědělo co dělat. Slýchám hlasy, zvuky jsou moc nahlas a přitom vzdálený. Jako by ke mě ledniča, máma i kohoutek promlouvali s kýblem na hlavě. Jako bych prožívala nesnesitelně pomalý infarkt. Ataku.
Volám o pomoc a zároveň mlčím. Mám chuť sezobat plato prášku naspaní, to bych si je ale musela namalovat.
Pomoz mi. Prosím.
