Kolikátýho že je?
Zase sedím na svý posteli v oparu umělě vytvořený mlhy a Kurt Cobain na mě řve Rape me.
Bolí mě z krkem.
Přijdu si ztracená. Chtěla bych bejt zas malá, běhat v borůvčí a nevědět nic. Nebejt dospělá.
Ale. Chtěla bych gramofon, poslouchat praskání desek, vysedávat na balkóně se sřídavým výhledem , kouřit cigarety a pít cokoli co teče. Sem tam se sebrat a jít na přednášku, každý ráno psát. Večer se opírat o bar a pa běhat bosky kolem katedrály.
Všechno. Jenom ne tohle. Jen ne zármutek opilej žalem, souložícící se vzpomínkama.
