prozření

22. března 2017 v 20:10 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Nateklý uzliny, zarudlý oči, bušící srdce, zauzlovaný střeva a nafouklý břicho.

Moje bulimický období bylo volání o pomoc, volání do záchoda mi připadalo jako řešení. Byla jsem hloupá, stále jsem hloupá. Huntovala jsem si zažívání. Systematicky, zvracívala jsem kvanta jídla denně. Přejídala jsem se a to příšerně. K tomu mi chyběli základní živiny. Odmítala jsem maso, veškeré živočisné bílkoviny a pak se schoulená v pokoji ládovala sušenkami a čokoládou. Schovávala jsem si jídlo do skříní. Jídlo totiž bylo má jistota. Pak jsem se vymlouvala, že jíst nechci nejedla následující den, pila mátový čaj a pak znova. Strašně moc jsem si tehdy přála aby si toho někdo všiml, aby mi přítel, maminka nebo sestra řekla, že to ví. Že to vidí, že mi pomůže. Tak moc jsem se styděla. Častokát jsem i zvracívala nahlas, dávila se,zvracela do igelitek a pak je vyhazovala do koše, aby to bylo cítít. Chodila s fleky na tričku, jen aby si všimli. Nevyplachovala jsem si pusu, aby, aby sečetli a podtrhli to, s čím jsem si sama nevěděla rady. Vzpomínam na doby, kdy mi hubnutí mělo pomoci odlákat depresi. A bylo to tak, jídlo byla hlavní priorita mého dne. Byl to kolotoč a já z něj tak moc chci spadnout, abych mohla vstát.

Vsadím se, že by to do mě nikdo z mého okolí neřekl. Jím na veřejnosti, pravidelně svačím a snídám a říkám slečnám, aby nepočítali kalorie a měli se rády. Kdo by to do mě řekl? Klamu tělem a to doslova. Mám krásnou postavu, přesto jak se huntuju. Moje tělo se stále drží, stále funguje. A já si to nezasloužím. Jsou dny kdy jím jako dřív, několikrát denně, menší porce, vyváženou pestrou a zdravou stravu. Ale pak jsou chvíle jako tato. Zalezu si do pokoje s hrnkem mléka a balíkem sušenek. Proč mléko? Proč jogurty? Snadno kloužou z žaludku pryč. Proto. Selhávala jsem pokaždé když jsem to udělala. Ničila jsem se dělám to pořád, jen díkybohu už ne v takové míře. Léčba? Léčbou je smíření. Vyléčíte se, pokud přijmete sami sebe takové jací jste.
Chtěla bych aby přišel den, kdy se podívám na svou fotku a řeknu si že mi to sluší a nebudu si lhát. Chtěla bych, aby přišel den, kdy nebudu porovnávat své nohy s nohama figurín, kdy se nebudu každou chvíli kontrolovat zda mi lezou žebra.
Chci aby přišel den prozření.
Chci se sprchovat a chodit plavat bez toho, abych odvracela zrak od svého těla.
Sama musím chtít jen to jen na mě. Nežeň se za pošetilým cílem. Je to zbytečný. A každý krok dopředu může znamenat i tři zpět. chce to čas. Dej si ho Vločko. miluj se, miluj svý tělo,zaslouží si to. Dlužíš si to.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. března 2017 v 12:08 | Reagovat

Chci být tvoje sušenka. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.