Duben 2017

Jednou jo

25. dubna 2017 v 15:07 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Nebyla jsem k Vám paní doktorko upřímná. Ujišťovala jste se, že nemám sebevraždené myšlenky.
Vždy jste si mnou byla jistá, nebo spíš tím, že jsem dost "rozumná" abych si nic neudělala.
Jinak byste mi nedala recept na rovnou 3 balení 150 mg antidepresiv. Ostatně je to vlastně moje věc, jestli to všechno spolykám nebo ne, vy jste dělala jen svou práci a já přece klamu tělem. Přikresluju slovy.
Omlouvám se, nebyla jsem k Vám zcela upřímná.
Ale to proto, že tím chráním samu sebe. Paradoxně.
Před čím? Před zdmi blázince.
Vlastně, když jsem vyšla o volné ze školy...cítila jsem se jako klaun bez převleku, připadala jsem si jako parodie na sebe samu.
Chtělo se mi řvát, vytrhat si žíly z rukou a běžet. Jedno kam, hlavně pryč z toho pekla.
Chtěla jsem nastoupit do auta toho namyšleného pitomce, pustit nejrebelštější song z jeho playlistu a říct ať mi dá cígo a šlápne na plyn. A ujedeme spolu. Dva cizinci. Udejedeme spolu neznámo kam. Možná mu budu muset zaplatit benzín ,možná se to vykompenzuje sexem, jako to bejvá ve filmech a dost možná mě doveze až na samej konec Dánska, k moři. Kde naskočím na trajekt s deníkem v bundě a jeho vůní na kůži. Dost možná si konečně splním svůj sen, až ta loď zvedne kotvy a dopraví mě na Gotland. Cílová stanice. Drž se, bude to fičák. Nechala bych svý bolístky v srdci Evropy a začala znovu. Jednou jo.

vzpomínky a vytí

14. dubna 2017 v 3:21 | Retrospektivní vločka |  waterborne
v rozepsaných z 13. 2. 2017

Vyla, Vyla na měsíc jako raněný zvíře.
Byl obrovskej a připomínal ohnivou kouli, připomínal Slunce jak tak hžnul na čermočerný obloze bez hvězd. Poslouchal můj úzkostlivej řev a nemohl si zacpat uši.Vsadím se, že kdyby mohl tak roní slzy. Ronil by takový slzy, který by deformovaly zničenou a zhrzenou planetu Zemi.
Tys byl moje slunce.
Řvu, kráčím tmou zalitou ulicí směrem k poli, kde jsou pod zmrzlým sněhem, hlínou a časem ukrytý naše stopy. T y a já ztacený v poli, ale spolu. Svět se točil, on se asi pořád točí. Ale jsem na něm sama.
Vodítko, který jsi nepotřeboval mám stále u sebe. A čekám až vyběhneš z poza stromů.
Dávám Ti sbohem, snad po stý. Ale jen to první bylo s polibkem na čumák.

lustr

9. dubna 2017 v 21:55 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Nesnáším když muška nebo jakýkoli jiný hmyz zabloudí v titěrnejch komnatách papírovýho lustru. Připadám si jako jako jejich věznitel, trápitel. Přičemž s tím nemám co dočinění. Vlastně jen posclouchám jak třepotají křidélky, naráží do stěn svýho vězení a víří smítka prachu.
Chtěla bych jim pomoct, ale kdo by to byl řekl, že takovej pitomej papírovej lustr se pod zdomácnělou vrtsvou prachu promění zabijáckej pasťák? Musí to být hrozná smrt, zahynout v labyrintu, ve vězení,do kterýho tyhle stvořeníčka zablouděj proto, že hladoví. Touží, po slunečním svitu. Netušej, že žárovka je jen parodie, co produkuje umělý světlo. Vnímají jí jak cíl.
V tom je ta jejich primitivnost nebezpečná. Je nebezpečná jim samím. Ale kdo ví, já se tu teď užírám svou vlastní bezmocí, zatímco oni si třeba libujou v tom, že jejich živůtek měl vlastně smysl. Že teď už můžou v klidu umřít, když se dostali až k samotnýmu Slunci.
Nesnáším, když přemýšlím.
Nesnáším, když dumám nad věcmi o kterejch dopředu vím, že je nejsem schopná změnit.
Nesnášenlivost je vlastně druh lásky. Neopětovaný a zbytečný. Tíží nás a o to je ta jednostranná nesnášenlivost.
Je rozdíl mezi nesnášet a nenávidět, asi.

come as you are

5. dubna 2017 v 11:55 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Dneska je divnej den. Déš'ť ustal. Dnešek má divnou atmosféru a zábradlí jakoby naznačovalo, ať ho zbořím a skočím. Sakácím se ze schodů a zlomím si vaz. Já už vlastně jsem zbořená. Jsem jako stavebnice. Jako lego na který se n nabodáváš v dětským pokojíčku. Praskám. A nejdu sestavit jako stavebnice.
Dnešek je divnej. Monotóní. Zbytečnej den ojedinělej plnej falešnejch tváří a syntetickejch paprsků slunce. Vzhlížím k nebi a vím, že se nevyhnu další k posrání bolestivý kulce.
Dnešek je divnej den, kdybych uměla počítat, tak ti řeknu kolik je to dneska let.
Dnešek je den kdy to zabalil Kurt Cobain. Měla jsem si vzít to tričko na jeho počest. Ale tak ctím ho po celej rok. Král Grunge umřel. Vzal si život. Zapálím si za tebe cigáro, to ano.
A vylezu z kanálu, to možná.

Ty datumy mě doháněj k šílenství. Tak si alespoň zazpíváme když nic.

kapky deště

4. dubna 2017 v 20:03 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Kapky deště stékaly po okně.
Kapky deště bubnovaly do prapetu.
Kapky deště jsou slzy nebe.
Kapky deště mi připomínají tebe.
Vůně tvý deštěm omytý srsti, dešťový kapky na tvejch řasách.
Děšťový kapky na tvým čumáku. Třpytí se.
Otevřela jsem okno a poprosila svý plíce, ať mi dovolí se nadechnout.
Nasála jsem do suchej úst vlhkej vzduch. Putoval mým hrdel. Prohnal se střevy, pohladil žaludek a předal mi klíče od pevnosti Bredy.

Seděla jsem v čekárně psychiatrie. Utekla jsem, jako zbabělec. Utíkám sama před sebou, ale nohy už se motaj, nechávám je za sebou, nebo ony mě?
Volání o pomoc je jenom ozvěna. Sedla jsem si pod sakury. Kvetou. kvetou do krásy. Jsou tak čistý, nevinný. Jako ty.
Nebe je šedý a sem tam uroní slzu. Miluju jak je všechno umytý.
Je tak uvolňující když lidé sklání hlavu, schraňují si vlasy a oblečení. Je pak snažší čelit očím, který se nedívají. Jsou jako z curku, déšť odhalí pravou podstatu člověka.
Nesnáším deštníky. Jsou tak syntetický. Miluju když promoknu na kost. Představuju si jak ta bolest odteče do kanálu. Sešiju si listy z palem a popluju na nich oceánem.

Déšť umyje svět a dá mu šanci zažít znovu. O to víc je mi ho líto.

Plakala jsem. Snažím se zůstat naživu.

ulita

2. dubna 2017 v 22:25 | Retrospektivní vločka |  waterborne
Hodiny v mý hrudi tikají jako zběsilé. Nemůžu to zastavit.
Halím se do smetanovýho dýmu a zapomínám dýchat.
Snažím se utišit samu sebe, nalhat si, že to bude zase dobrý.

Nejsem hlemýžd přesto schovávám se do ulity. Je temná, popraskaná a plná absurdity. Ale je to moje ulita. Smrdí to tam plísní a po stěnách stéká moč,krev, voda?
Nenapsala jsem ještě ani odstavec a už si chci jít lehnout. Schovat se za žaluzie, ucpat si uši a zavřít dveře jaru, zavřít dveře životu. Stávkuju, vypadni. Nebyla jsem na to připravená, nejsem na to připravená. Přišlo moc brzo.
Paprsky slunce olizují vchodové dveře. Je to takovej malej zázrak, jak se neodbytně hrnou krz žaluzie.

Nechci slunce, nechci jaro, nechci přihlížet jak se vše kolem probouzí, jak všechno ožívá. Zatímco já se zcvrkám a usínám. Umírám. V mý hlavě je to jako před výbuchem.

Mám v hrudi díru. Mám v hrudi díru, která krvácí. Je plná vos.
Bolí to, hystericky pláču a ani nevím proč. Ovíjí mě škrtič, asi čeká až pojdu.
Je tlustej a těžkej. Je nenažranej. Čeká až se kořist vzdá.
Mám tendence se tomu poddat, smrt je rychlá, snadná. Umírání je těžší.
NA VLASTNÍ PLÍSEŇ. KOUŘENÍ POVOLENO.
SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.