v rozepsaných z 13. 2. 2017
Vyla, Vyla na měsíc jako raněný zvíře.
Byl obrovskej a připomínal ohnivou kouli, připomínal Slunce jak tak hžnul na čermočerný obloze bez hvězd. Poslouchal můj úzkostlivej řev a nemohl si zacpat uši.Vsadím se, že kdyby mohl tak roní slzy. Ronil by takový slzy, který by deformovaly zničenou a zhrzenou planetu Zemi.
Tys byl moje slunce.
Řvu, kráčím tmou zalitou ulicí směrem k poli, kde jsou pod zmrzlým sněhem, hlínou a časem ukrytý naše stopy. T y a já ztacený v poli, ale spolu. Svět se točil, on se asi pořád točí. Ale jsem na něm sama.
Vodítko, který jsi nepotřeboval mám stále u sebe. A čekám až vyběhneš z poza stromů.
Dávám Ti sbohem, snad po stý. Ale jen to první bylo s polibkem na čumák.

Obrovský slunce, jů. Znovu spolu si šepotáte sladká slova lásky!