vzpomínky a vytí

14. dubna 2017 v 3:21 | Retrospektivní vločka |  waterborne
v rozepsaných z 13. 2. 2017

Vyla, Vyla na měsíc jako raněný zvíře.
Byl obrovskej a připomínal ohnivou kouli, připomínal Slunce jak tak hžnul na čermočerný obloze bez hvězd. Poslouchal můj úzkostlivej řev a nemohl si zacpat uši.Vsadím se, že kdyby mohl tak roní slzy. Ronil by takový slzy, který by deformovaly zničenou a zhrzenou planetu Zemi.
Tys byl moje slunce.
Řvu, kráčím tmou zalitou ulicí směrem k poli, kde jsou pod zmrzlým sněhem, hlínou a časem ukrytý naše stopy. T y a já ztacený v poli, ale spolu. Svět se točil, on se asi pořád točí. Ale jsem na něm sama.
Vodítko, který jsi nepotřeboval mám stále u sebe. A čekám až vyběhneš z poza stromů.
Dávám Ti sbohem, snad po stý. Ale jen to první bylo s polibkem na čumák.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. dubna 2017 v 15:29 | Reagovat

Obrovský slunce, jů. Znovu spolu si šepotáte sladká slova lásky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.