Září 2017

rozpoložení

25. září 2017 v 18:09 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Našlapuju tiše, jako vždycky. Procházím se po chodbě, zdravím všecky ty malůvky a kresby na zdech a snažím se si je přiřadit k obličejům jejich autorů. Ne každá je podepsaná. Ne každá se mi libí, ale všechny na ty zdi patří.
A já taky.

Po čtyřech letech mnám pocit, že sem patřím. Poslední rok. Po čtyřech letech, mám pocit že jsem si ve vlastních myšlenkách tohle všechno přetvořila k obrazu svýmu. A ten obraz teď visí na zdi pod schody, Vidím ho jen já. Jsem na něm já. Taková jaká jsem vždycky chtěla bejt. Jsem v rohu, podepsaná.

Ten pocit, ten momentalní pocit absolutního rozpoložení příjemnějšího než samotnej nádech, mi poskytl jeden člověk. Asi o tom nemá ani tušení. Nebo mi to spíš nedal najevo. Nebo jsem špatnej pozorovatel. Míjeli jsme se na chodbě. Tiše a nenápadně jsem mu nahlížela do grafické dílny, dívala se mu pod ruce když maloval zdi, přenášel výkresy a tiskl. nebo jsem se teda alespoň snažila bejt nenápadná. Má pod nehty zažranou tiskařskou čerň. Když pohybuje rukama, jako by hrál na harfu, jakoby maloval uhlem ve vzduchu, je to neskutečná podívaná. Diriguje orchestr dojmů, který se pak točej před mýma očima. Ani sám neví o tom jak moc mě vždy fascinoval, jak moc jsem k němu vzhlížela. Ale zapamatoval si moje jméno, myslím že ze mě tu nadšenost cítil. Když se jeho jméno objevilo v mým rozvrhu...vylítla jsem jakoby z kůže. Vyslíkla jsem se z tý starý. Starý schránky odumřelejch buňek. Obnovila jsem se, Vyslíkla jako had. To je pro mě eufórie. To je pro mě motivace.

Krz obrovská okna pozoruju jak se mi před očima zbarvuje listí. Můj učitel má snad cit pro barvy jako sám podzim, Je to neskutečný.
Tak piju kakao a hltám každý slovo mého učietele. A jsem hrdá.
Na papíře přede mnou leží holka, její žebra se na mě usmívaj. Je víc než mým návrhem na grafickou práci. A ví to.

září

24. září 2017 v 12:07 | Retrospektivní vločka |  waterborne
13. září 2017 v 14:17
v noci se děje hodně věcí.
mám hruď zalitou smutkem, je to vidět i zvenku? protéká mi už žebrama, stéká po tričku?
nevím, nemám tušení.
Zalitá hrouda sádla sedí na sedačce vedle mě a řve. Nadává. Ježili by se mu vlasy, kdyby nějaký měl.
Taky křičím, ale potichu.
Má hruď praská, do stran se roztahuje, co když exploduje?
Už tu nejsi. Postrádám Tě snad ještě víc, potlačuju slzy pokaždý když za plamenem svíčky vidím tvůj profil na placatý lesklý fotografii v rámečku. je mi smutno. je mi smutno po tobě. po tvojí přítomnosti.
mám ostříhaný vlasy. prý vypadám mladší, úměrnějc svýmu věku. co trpím depresema, strašně jsem zestárla. duševně i fyzicky.
chtěla jsem změnu, ale vlastně jsem se tím spíš vrátila o kus zpátky. Zvláštní jak moc mě ta hříva změnila. Mě a moje sebevědomí. Těším se až zas dorostou, až se za ty vlasy budu zase moct schovat.
Studený ruce. A už ani řádku.

duben

24. září 2017 v 12:03 | Retrospektivní vločka |  -beznázvu-


8. dubna 2017 v 20:59
Koně ze mě dělají lepšího člověka, s koňmi jsem to totiž Já. Nedokážu posbírat všechna slova.
Nejsem schopná je setřít se svýho jazyka. Nejsem schopná, je vyškrábnout z vlhkýho hrdla. Nejsem schopná je vylovit z toku svejch žil a seskládat je tak, aby definovala všechno to.
všechny city, které k těmto tvorům chovám. vše co ve mě jejich blízkost vyvolává.
Prostě použiji ta dvě uiverzální slova a prohlásím, že koně prostě miluju.
Jejich pokoru, sílu, statečnost. Pohyby, hluboký oči a tu sametovou srst. Tu rychlost,kterou mi propůjčují. koně mi dávají křídla. Vyrostou jim ze zad, když cváláme po loukách s větrem o závod. Nechám to všechno za sebou. To zlo, které mě sžírá. Nestačí nám, utečeme. Moje city jsou hlubší než mariankej příkop, jsou hlubší než hlubiny zkoufalsvtí a močál smutku.
moje city jsou ryzí.
Byla jsem čtyři hodiny u koní a ty chvíle, z mýho těla vyplavili takové množství endorfinů, že mě to málem složilo.
poslouchám Lanu del Rey a pochod mejch myšlenek skládá novou symfonii, která bude na dobu neurčitou živit moje nitro. Vím, že deprese zase přikulhá s odřenejma kolenama a bude mě vysávat, bude na mě zlá. Vím, počítám s tím, že se zase sesypu, ale..
nikdy jsem se necítila víc naživu než v přítomnosti koní. Na jejich hřebetech, pod jejich nohama. Ve slámě, v bezpečí.


Potřebuju se vypsat ze všech těch sraček, potřebuju přestat přemýšlet. Tak mi snes malý kousek nebe, snes mi sám sebe.
Přijde mi sobecký vypisovat se na blog z nepojmenovaných stereotypních žvástů, který tak moc skličují moje nitro. Jsem obklopená, ale vlastně sama. Trvá to, přetrvává a vždycky bude. Tak vyji na měsíc a přemýšlím o tom všem po čem jsem toužila, co jsem chtěla. Zpívat. Nechci poslouchat názory na které jsem se neptala. zahnízdí se mi v hlavě jako veš a krmí se zbytky odumřelý kůže až se dostanou k srdci. bolí to.
buch buch. nic.
hyberunuju už řadu let.
Sešla jsem z cesty a ztratila jsem kompas.
Dala bych cokoli.Cokoli. Abys tu teď byl. Abych tě mohla políbit na růžovoučkej sametovej čumák.
Žiju ve sklenici od medu. Přilepená ke dnu. Potřebuju se vzchopit dříve než zcukernatím a nebude cesty zpět.
Jak ji mám najít. Kdo vlastně jsem?
Lehneme si bok po boku a budeme cestovat časem.
Dřív než oba dohoříme, vyhasnem.
Kurt řekl, že je lepší shořet než vyhasnout.
jenže co když ani nehořím a v zapalovači došel plyn?
Dotýkám se svých nohou,topím se v moři lepkavejch slin.

srpen v kostce

24. září 2017 v 12:00 | Retrospektivní vločka |  -beznázvu-


23. srpna 2017 v 19:51
Zdá se mi o koni, provází mě když se procházím lesem.
Zdá se mi o tom, co jsem se vrátila z nemocnice. Smíření. Uvědomění. Tak bych to mohla pojmenovat. Otevřelo mi to oči. Tak dlouho jsem svýmu tělu ubližovala, sprostě ignorovala co mi říká.
Ta bezmoc, zoufalství a všecko to co se mi hromadilo pod polštářem, to jak mě zábla chodidla a v rozpíchaných žilách mi škubalo. Studený ruce a čirý zoufalství. Prožila jsem reset a poprvý za celou tu dobu se to netýkalo mojí duše, ale mojí schránky. Nebohý rozřezaný přidušený schránky. Sebeláska je kýč, sebeláska je umění. Lidi to s ní přeháněj. Taky se chci milovat. A budu. Přestanu svýmu tělu ubližovat, jednou pro vždy.
Zdá se mi o koni, provází mě, kamkoli se pohnu. Vidím ho, ale ne přímo. Za to mám před očima tebe, stále. A tvůj obrys je jasnej. Oči zářej. Natahuju ruku, blouzním. Až tak moc skutečně vypadáš. Chodívám se k večeru projít s malým psíkem a představuju si že jdu s tebou. Představuju si tvůj ohromnej stín.
Stála jsem v koupelně, opírala se o dlaždičky, všude tolik pachů, které z poloviny spolykala dezinfekce. Naprádzno se mi zvedal žaludek. Na záchodových dvěřích byla můra. S rudým proužkem na křídlech. Byla tam. Jenom tam prostě byla.
A pak zase prostě byla. V naší kuchyni. Na okně. Můrka je můj patron.

4. srpna 2017 v 12:51
Na levý ruce šípla mě vosa, ani asi sama nevěděla proč, nebo to věděla moc dobře. Štípla mě pod prsten, blištil se ale nebyl k jídlu. Mám teď ruku jak boxer rukavici.
Štípla mě vosa. Štípla mě vosa. V Berlíně, kde jsem strávila 4 noci.
Poslouchali jsme Rammstein, ťapkali po horkem rozpálený metropoli, pili tmavý nasládlý pivo.
Na balkóně se kouřilo, já jen nenápadně čuchala, čmárala si po stehnech a vdechovala německej přízvuk. Fotila jsem si zbytky Berlínský zdi, dnešní East Side Gallery, míjela hipstery a šlapala na kanály. Asi pro štěstí, asi proto že v Berlíně nemají klasický placatý zebry.Přechod, chápeš.
Jezdili jsme žlutým metrem kde se dalo dýchat asi jak v opičárně a jedli Currywurst, osvěžovali se ve fontáně.
Pak mi načepovali pivo do kelímu s růži, procházelý jsme zahrady. Japonská byla nejhezčí.
Hrabali se oblečením v Primarku,koupila jsem si tričko s logem australskejch elektrikářů.
Viděla jsem honosný hrobky a taky Berlínskej Dóm. Hrobky v Berlínským domě. A vysílač, připomínající obří žárovku. A pak jsem s fotila Botticeliho nahatou krasavici a Rembrantovy portréty.
Poslední noc jsem zvracela, protože jsem snědla pár krevet.
A byla to senzace. Ne to zvracení, ale ty zážitky. Proč je v Berlíně tolik zeleně? Protože roste z vybombardovaných domů.
Ale i tak to má svý kouzlo, asi kvůli těm potetovanejm krasavcům a grafitům.
Danke a snad ještě někdy.


SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.