Našlapuju tiše, jako vždycky. Procházím se po chodbě, zdravím všecky ty malůvky a kresby na zdech a snažím se si je přiřadit k obličejům jejich autorů. Ne každá je podepsaná. Ne každá se mi libí, ale všechny na ty zdi patří.
A já taky.
Po čtyřech letech mnám pocit, že sem patřím. Poslední rok. Po čtyřech letech, mám pocit že jsem si ve vlastních myšlenkách tohle všechno přetvořila k obrazu svýmu. A ten obraz teď visí na zdi pod schody, Vidím ho jen já. Jsem na něm já. Taková jaká jsem vždycky chtěla bejt. Jsem v rohu, podepsaná.
Ten pocit, ten momentalní pocit absolutního rozpoložení příjemnějšího než samotnej nádech, mi poskytl jeden člověk. Asi o tom nemá ani tušení. Nebo mi to spíš nedal najevo. Nebo jsem špatnej pozorovatel. Míjeli jsme se na chodbě. Tiše a nenápadně jsem mu nahlížela do grafické dílny, dívala se mu pod ruce když maloval zdi, přenášel výkresy a tiskl. nebo jsem se teda alespoň snažila bejt nenápadná. Má pod nehty zažranou tiskařskou čerň. Když pohybuje rukama, jako by hrál na harfu, jakoby maloval uhlem ve vzduchu, je to neskutečná podívaná. Diriguje orchestr dojmů, který se pak točej před mýma očima. Ani sám neví o tom jak moc mě vždy fascinoval, jak moc jsem k němu vzhlížela. Ale zapamatoval si moje jméno, myslím že ze mě tu nadšenost cítil. Když se jeho jméno objevilo v mým rozvrhu...vylítla jsem jakoby z kůže. Vyslíkla jsem se z tý starý. Starý schránky odumřelejch buňek. Obnovila jsem se, Vyslíkla jako had. To je pro mě eufórie. To je pro mě motivace.
Krz obrovská okna pozoruju jak se mi před očima zbarvuje listí. Můj učitel má snad cit pro barvy jako sám podzim, Je to neskutečný.
Tak piju kakao a hltám každý slovo mého učietele. A jsem hrdá.
Na papíře přede mnou leží holka, její žebra se na mě usmívaj. Je víc než mým návrhem na grafickou práci. A ví to.
