13. září 2017 v 14:17
v noci se děje hodně věcí.
mám hruď zalitou smutkem, je to vidět i zvenku? protéká mi už žebrama, stéká po tričku?
nevím, nemám tušení.
Zalitá hrouda sádla sedí na sedačce vedle mě a řve. Nadává. Ježili by se mu vlasy, kdyby nějaký měl.
Taky křičím, ale potichu.
Má hruď praská, do stran se roztahuje, co když exploduje?
Už tu nejsi. Postrádám Tě snad ještě víc, potlačuju slzy pokaždý když za plamenem svíčky vidím tvůj profil na placatý lesklý fotografii v rámečku. je mi smutno. je mi smutno po tobě. po tvojí přítomnosti.
mám ostříhaný vlasy. prý vypadám mladší, úměrnějc svýmu věku. co trpím depresema, strašně jsem zestárla. duševně i fyzicky.
chtěla jsem změnu, ale vlastně jsem se tím spíš vrátila o kus zpátky. Zvláštní jak moc mě ta hříva změnila. Mě a moje sebevědomí. Těším se až zas dorostou, až se za ty vlasy budu zase moct schovat.
Studený ruce. A už ani řádku.
