Říjen 2017

Kresba

31. října 2017 v 8:09 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Ležím ,ležím na papíře.
Namalovala jsi mě od paty po křivku obličeje.
Připadá mi, jakobys v ruce sevřela plastiskou gumu a postupně mě odmazávala ze svýho života. Tak si přečti těch pár řadek, krz který se snažím vyjádřit..jak moc mě to mezí. Je mi líto, že jsem tě přestala zajímat, že jsi tak daleko. Ležím, ležím na papíře, jsem placatá a blednu. Stíny na mejch rukou už nejsou tak sytý. Bledá kresba leží na dně šuplíku na ošoupaným papíře. Tak kdy me zmuchláš a vyhodíš do koše?

podzim

27. října 2017 v 19:34 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Je podzim, listí je barevný. Vysušený a tak lehoučký. Vzduch je čistej, taky jakoby probarvenej.
Stromům padají vlasy, který pak zhnijí, rozloží se a vyživí půdu. je říjen a já se bojím toho co přinese další měsíc. bojím se svejch devatenáctejch narozenin a maturitního plesu.
Budou tomu dva měsíce co jsem se ostříhala a teď mě to mrzí. Je tomu týden, co jsem si nechala jehlou perforovat obočí. krátkovlasá holka s jizvou na bradě a piercingem nad levým okem se na mě mračí v zrcadle.
Změnila taktiku, hazí ksichty, nezdraví, neděkuje, neusmívá se na random cizí lidi. Mám toho tak nějak totiž pokrk.


na zahradě bylo ticho, všechny stromy a keře jakoby usínali.
Hrabala jsem listí pod kaštanem, sem tam narazila na nahnilej kaštan a uvědomila si jak je to tu bez tebe prázdný-uvědomovala jsem si to ticho tu prázdnotu, která několikrát do týdne pohlcuje mojí duši.
Váleli jsme se pak spolu v listí, slunce svítilo a dveře olizovala zima. je to tak dávno...

vchodový dveře

1. října 2017 v 21:25 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Byl první říjnovej večer, nesla jsem tašky s nákupem. byly dost těžký, asi tak jako nákupní tašky s jídlem bejvaj, ale z toho mi ani tak těžko nebylo. Těžko bylo na duši. Ani nevím jak, ale podařilo se mi vytáhnout klíče. Škubla jsem hlavou, abych neměla vlasy v očích a v tu chvíli se mi zastavilo srdce.
A zastavilo se mi srdce. A zastavilo se znovu. Vedle teploměru na vchodovejch dvěřích seděl motýl. Motýl s černejma křídlama. Motýl tak krásnej, až se mi podlomila kolena. Byls to ty, byls převtělenej do toho maličkýho tělíčka s křidýlkama. Ty, tvoje duše.
Je to už tak dlouho a přitom je to tak moc živý, tvá smrt, to odloučení. Tvá fyzická nepřítomnost.
V noci špatně spím, převaluju se z boku na bok a zase zpátky a snažím si živě představit jak otevírám brzo ráno vchodový dveře a jak ti sypu granule do misky. Jakoby to bylo včera, jakoby se nic nestalo. V nejvyšší polici šatní skříně mám tašku. Je v ní tvůj obojek. Zabalenej, Mám strach, aby z něj nevyprchala tvoje vůně. Vůně tvý srsti, tvý kůže. Intenzivní, uklidňující vůně, kterou i teď vnímám, když si ji představím, točí se totiž ve vzduchu tady v jídelně, kde teď sedím a brečím. Lze plakat bez slz? Jsou nutností? Nevím, moje slzný kanálky jsou vyschlý a bolavý. V garáži visí tvoje vodítko, v polici se leskne miska, každý den z ní utírám prach. V kartáči na polici vedle je chomáč chlupů, přivoním si snad pokaždý když tudy projdu. Když jsi umřel, řekla jsem si že všecky tvoje věci dám do útulku, ale nedokážu to. Možná bych neměla bolavý oči a těžký srdce pokaždé když některou z těch věcí spatřím, ale ... byly tvoje, nemůžu je dát pryč.
Tak jsem si sedla na zápraží a představovala si jak ten motýl zatřepotá křídélky a prach z nich se zhmotní a ty se mi zvěčníš před očima. Představuju si tvý hluboký oči, předtavuju si jak vrtíš ocasem.
Zase, jakobys byl naživu. Jakoby se nic nestalo.
Ale, ono se toho stalo tolik

SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.