Ticho.
Ticho, které rušil snad jen můj dech a šustění stránek mojí mysli. Otáčím stránku a pak zas další. Dělám to tak každý nový ráno.
Zdálo se mi o havranovi, měl sklěněný oči. Usedl na rámě židle a hleděl mi do duše. Proč je havran jako psací stůl?
Posel smutku seděl na mojí židli. Ani sám Michelangelo, by nedokázal zachytit temnou krásu tohoto tvora. Sametově černý perutě se leskly v záři úplňku, který plul po obloze. A pak se havran otočil na podpatku a usedl na ňadra noci.
Už víckrát ne.
