Mám myšlenkovou kocovinu.
Sedím na tvrdý židly na hodině literatury. Probíráme rozhněvance. Je listopad. Je třináctýho listopadu.
Snažila jsem se zastavit potok slz, kterej proramoval hráze mejch očí. Potáhla jsem s elektronky a snažila se přimět svý plíce aby se roztáhly, abych se nadechla. cestou do školy jsem v jedný z těch zaplivanejch ulic míjela nádhernýho psa. Měl vanilkovou srst a čený oči. Byl tak mohutnej a tak krásnej, ale ne jako ty.
Chybíš mi.
Je to tak moc živý. Je to živá rána v mý hrudi. Ta rána je hnisem zalitá, krví podlitá. Krvavá podlitá díra. Je to díra v mý hrudi. Bolí mě pokaždý když se do ní dostane zármutek. Zármutek je převlečená infekce. .
Večer Ti zas, jako každej měsíc v tenhle den, zapákím svíčku na parapetu a budu se tisknout k topení. Budu se tisknout k uměle vytvořenýmu teplu a budu si představovat, že se tisknu k tobě. A moje povlečení bude oáza černejch sametovejch chlupů a bezpečí. a já budu zas šťastná. A budu se usmívat když ráno otevřu oči a uslyším jak se dobejváš do ledničky, protože tam voní ta krůtí šunka. A pak čumákem strčíš do dvěří a natočíš hlavu nastranu. A já ti dám vylízat jogurt od snídaně.

Uau.
Už je to dlouho, co jsem k Tobě nezavítala. Jak to tak počítám, řekla bych možná tak půl roku. Jak se to jen mohlo stát? Pamatuješ si na mě možná jako na Eskie, každopádně za ten půlrok jsem se stala Mraženou Krevetou...Když jsem to teď tady rozklikla, musím říct, že i když bereš svůj blog nejspíš jako zápisník, (oprav mě, jestli melu kraviny) tak ačkoli nejde zrovna o nic veselého, Tvůj styl psaní se mi nikdy neomrzí.