Prosinec 2017

slova noci

31. prosince 2017 v 1:48 | Retrospektivní |  -beznázvu-
vím to já, víš to i ty.
dívám se k obloze.
vzteky si utírám slzy.
a chci to změnit.
ale nejde to.
vyřečený slovo je jako výstřel. nejde vzít zpět.
odpusť mi, že myslím na věci na který nemám.
a taky to, že si myslím,
že jí nesluší jak se ostříhala.
asi pro to chci být úplně jiná.
třeba jako parodie na zrzku.
hlavně ať to pohřbím.
Omluvím se ale asi to udělám až ráno.
Ráno je přece čas na omluvy.
Tohle všechno je jen nepovedená poezie.
Víc ani nic v tom nehledej.

proč v angličtině je pain, kořen slova malování?


a proč mezerník, ač jsem sebeněžnější vydává takový rámus, když mamka má tak lehké spaní?

before new

30. prosince 2017 v 10:24 | Retrospektivní |  -beznázvu-
mabye I'm crazy, maybe I'm weak

Řekla bych, že jsem tak nějak obojí.
Zítra je poslední den v tomhle roce.
V noci se budím a mám tandence zastavit všechny hodiny, na který dosáhnu.
Vyndat jim baterky, strčit je do šuplíku.
Odprostit se od času, kterej je věčně o krok napřed a vysmívá se mi v zatáčce.
na druhou stranu se těším na osmičku na konci.
bude to zase změna a změna je přece život.
poslouchám hudbu na beztrátovejch sluchátkách a vzpomínám,
jak jsem měla první kazeťák.
kdybych ho tak mohla oživit a připomenout si sladký bezstarostný dětství. no jo.
beztrátový sluchátka.
blbost. připraví mě o to kouzlo, kdy sprostě nadávám když se ta nanicovatá bužírka o něco zachytí.
není to snad kouzelný, to věčně vymotávat z bund a vlasů? bílý dráty nikdy nezůstanou bílý.
hodlám si obarvit vlasy hennou.
Změna je přece život.

puppets

28. prosince 2017 v 21:19 | Retrospektivní |  -beznázvu-
nejsem si jistá.
mnou. ničím. nikým. sebou.
čmárám si do bloku, černým fixem.
černý malůvky. kreslím jim úsměvy.
a taky slzy. nikdy jsem neuměla kreslit ruce.
tak jsem těm placatejm postavičkám
přimalovala cigaretu rovnou do pusy,
protože bez ní by to přece nebylo ono.
že jo. že ne?
poslouchám MCR a tak nějak se
roztejkám u refrénu.
roztejkám se, slejvám
na papír. k čerstvě
dočáraný popelce.
nikdy jsem nemilovala MCR
za to miluju svýho kluka
je můj vesmír
ví to? neměla bych mu to připomenout?
chtěla bych se něj dívat. malovat ho.
milovat ho. milovat se s ním.
v pokoji na zemi. pod kobercem,
kterej nemám.
potřebujujeho blízkost.
je sluncem, který obíhá kolem
moji vybledlý podstaty.
neodcházej, prosím.
rozplynu se.
a co hůř.
odteču na papír
a stanu se jednou,
ze mejch fixem malovanejch
postaviček

bára

26. prosince 2017 v 19:16 | Retrospektivní |  -beznázvu-
kašel. sípavý a dusivý. težký.
ozývá se z ulice. prázdný osvětlený vánoční ulice.
je to muž, žena? stařec?
ležím, schoulená u zdi. je tu zima. aby ne, mám otevřený okno a holé nohy. mám husí kůži. to se týrám zimou?
ne, jen se otužuju.
a teď se osparvedlňuju?
čtu Báru. pokaždý, na nějakou dobu přejímám styl spisovatele, píšu já, to ano, ale tak nějak s nádechem ...
okamžitýho hlesnutí. krátká věta. tečka. slovo a pak zas tečka.
nikdy mě nezajímalo co si myslíš o tom, co čtu.

tik ťak

25. prosince 2017 v 19:28 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Od chvíle co jsem si zapomněla v kapse u kalhot hodinky jsem cítím tak nějak...osvobozeně.
Utichlo to nesnesitelný tik ťak v mojí hlavě.
Osvobodila jsem svojí mysl od věčnýho stíhání času, kterej mi beztak vždycky uteče. stejně mi vždycky proklouzne mezi prsty. Tak proč se s ním předhánět.

Mám svoje hodinky fakt moc ráda, není to jen tím, že jsou starší než já, tím jak příjemnej tón maj. Je to tím, komu patřily, komu byli věnovaný.
Obepínali mi pravé zápěstí, protože na levý ruce jsem je nosit nikdy neuměla. vzpomínám jak jsem před rokem dala vyměnit ten původní sežvejkanej koženej pásek za novej. A jak mi padne panečku.
Myslím že hodinky vypovídaj o osonosti nositele. vždycky, dá se toho tolik vyčíst.

birthday

12. prosince 2017 v 15:11 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Procházela jsem ospalou alejí a stromy šeptaly. Šla jsem jedno vlhký zimní ráno na travaj a stromy šeptaly.
Vždyť je zima, měli by už dávno tvrdě spát. Stromy pokrytý slaboučkou dekou ze sněhovejch vloček, šeptaly všechno nejlepší. A bylo to kouzelný.Koutelnější než samo kouzlo.
Dneska mám totiž narozeniny. Dneska mám sakra narozeniny.
Za čtyři a půl hodiny to bude devatenáct let co jsem se porpvý nadechla, bude to devatenáct let co jsem se narodila.
Je to neskutečný, je to šílený. Je to skutečný?

Je vcelku paradox, že jsem ohnivý znamení narozený v prosinci. Sníh kolem mě taje, abych v něm mohla plavat.

Nikdy bych nevěřila, že se dožiju devatenáctin. Před dvěma lety to byli ty nejkrásnější narozeniny jaký jsem mohla zažít. Byls totiž se mnou a stále dýchal. Máma měla noční můry, bála se, že umřeš na moje narozeniny. Ale jako zázrakem se tak nestalo. Ty si ten zázrak totiž. A já tenhle den budu oslavovat za nás oba. Už ho nikdy nebudu chtít přeskočit nebo prospat. Slibuju.
Zapálím svíčku a budu se o ni hřát. Bude mi smutno, ale zároveň budu šťastná. To jen díky Tobě Šampione, odpočívej v pokoji.
Je mi devatenáct a nikdy jsem si nepřipadala víc naživu. Sice mám teď hlas nakřáplej, jakoby mi došly baterky, ale to bude dobrý. Nervy na pochodu sice mám, ale lepší než aby zamrzly na místě. Bude to dobrý.

foreva

9. prosince 2017 v 21:12 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Ledová voda mi okusuje chodidla. Stojím po kotníky v oceánu. oceán bublá vzteky, nebe žhne. voda se leskne, tvaruje. zhotňuje se v zabijáka. v obroskýho mokrýho smrtonoše. vlna. blíží se ke mě. řítí se. olizuje si koutky. je ohromná,tak temně modrá. ona je lovec a já jsem její kořist. a já tam smířeně stojím. smířená se záhubou. čekám. už už cítím jak na mě ta vlna dýchá a v tom se mi kolem pasu obtočí teplý silný tlapy, popadnou mě a strhnou zpátky na břeh. v tom se vlna rozplácne, zabručí a bouře utichne. a já se odvážím otevřít oči a dívám s do těch nejkrásnějších sluncí. ležím v ledovým písku, chráněná horkým, tak důvěrně známým tělem. Zachránil jsi mě. Zase.
vždycky pro mě skočíš. za všech okolností, výdycky se kvůli mě namočíš. jakobych byla nějaká cennost, o kterou nechceš přijít, neseš si mě v náručí zpět domů jako nalezený kotě. vždycky mězachráníš. znovu a znovu.
víš, nikdy nezapomenu na ten večer, leželi jsme vedle sebe. měls ruce ochranitelsky obmotaný kolem mýho těla. hřál jsi mě, připadala jsem si tak maličká. líbali jsme se. a já si nikdy nepřipadala milovanější.líbal jsi mě a hladil po tehdy ještě dlouhejch vlasech. líbali jsme se a pokojem zněla ta píseň. ta píseň,kteoru už navždycky spojenou s tebou, s tím jak tě miluju.
znám každej kousek tvýho těla, znám tě celýho nazpamět,dokážu předvídat tvý reakce... ale nedokážu si představit, že bys odešel.
víš, vzpomínám si, jak jsem ti do hrudi šeptala drž mě a nepusť myslela jsem to vážně.
taky jsem ti nedávno řekla, že před veškerou zvědavost... už bych nikdy nehtěla v posteli ležet vedle někoho jinýho, nikdy bych nechtěla spát s někým jiným. nikdy bych nechtěla milovat někoho jinýho. jenom Tebe.
Tohle je moje vyznání. Budu Tě milovat dokud o mě budeš stát. I will follow you down.

daleko blízko

3. prosince 2017 v 14:08 | Retrospektivní |  -beznázvu-
nenávidím se za to jak moc tě postrádám, nenávidím sebe za to, že mě to tak moc bolí.
taky za to, jak bych tě strašně moc chtěla obejmout a zároveň seřvat za to, proč mi to děláš. ale vím, že bych na tebe křičet nedokázala, ani kdybych si to stokrát nacvičovala. měla bych leda modřiny na rtech a oteklý pěsti, protože bych šla leda tak proti zdi. nikdy proti tobě.
jsem ti jedno. jsem si jedno, jsem ti lhostejná.
mučí mě to a myslím, že to víš. a zdá se mi, že se v tom svým způsobem vyžíváš. cejtíš se těď kurva milovaná? bravo. aplaus plnej vzdechů a krve tebe pro tebe.
postrádám samu sebe. asi to bude tím, že tys mě odsunula na krajnici. věděla jsi že to neunesu. a já teď o tobě píšu a mám chuť si vyrvat plíce, nafouknout je. chci na tebe křičet. chci abys slyšela můj zoufalej hlas na těch x desítek kilometrů daleko. daleko a blízko.
vidím tu scénu před očima. křičím tak moc až si prokoušu jazyk, pláču tak moc, že se těma proudama slaný vody dusím.
vidím rozmazaně. ale vídím jenom to. Vidím, jak tobě je to jedno. this is about my sweet mystery. mám chuť všecko to s tebou spjatý zadupat do země, odtřelit na měsíc. mám totiž pud sebezáchovy, víš? nechci aby mě to bolelo. slíbilas, že mi neublžíš, ale nikdy jsi to nevyslovila nahlas a já už vím proč. je tohle konec?
našla jsem si tě, zamilovala jsem si Tě ... a zbyly mi jen vzpomínky. a já nad těma vzpomínkama pláču jak nad rozlitým mlékem . protože ty nechceš, aby tvůj obzor biď jen naznačoval cokli se mnou spjatý. pitomý ahoj, na kterým ti tolik záleželo. brečím, polykám slzy a je to kvůli tobě. kvůli tobě, kvůli tobě. postupně ses odtahovala...a já přece nejsem Saxána s natahovací rukou, nedosáhnu na tebe. a přesně o to ti šlo. výpis, díky tobě jsem začala taky psát. nikdy ny tebe nechci zapomenout, pořád budu doufat.

kresba
Ležím ,ležím na papíře.
Namalovala jsi mě od paty po křivku obličeje.
Připadá mi, jakobys v ruce sevřela plastiskou gumu a postupně mě odmazávala ze svýho života. Tak si přečti těch pár řadek, krz který se snažím vyjádřit..jak moc mě to mezí. Je mi líto, že jsem tě přestala zajímat, že jsi tak daleko. Ležím, ležím na papíře, jsem placatá a blednu. Stíny na mejch rukou už nejsou tak sytý. Bledá kresba leží na dně šuplíku na ošoupaným papíře. Tak kdy me zmuchláš a vyhodíš do koše?

candles

2. prosince 2017 v 21:21 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Mám krabici plnou nevyhořelejch svíček. Těch tenkejch vrstviček vosku rozlitech po dně,vosku všelijakých vůní a barev. nedokážu je vyhodit. s každou tou nedopálenou svíčkou, mám totiž spjatou nějakou vzpomínku.
jednou z těch nedohořelej vzpomínek postavím palác. Palác z čajových svíček. Vosků všech barev a vůní, vzpomínek. Budu se pak procházet po chodbách a všechny se spojí. bude to ta chvíle kdy moje duše opustí moje tělo. bude to ta chvíle, kd se mi promítne před očima celej život. bude to chvíle kdy budu umírat. bude to cvhíle, kdy mi narostou křídla.

oči mě pálí, pokojem se line vůně perníku. polštáře načihly vůní pomerančovejch slupek. blížej se Vánoce.

SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.