Únor 2018

Sbohem

Úterý v 19:42 | Retrospektivní |  waterborne
Napsala jsem Ti, že Tě pouštím.
. .. A tys mě poslechla.
Nečekala jsem, že tak brzy. Ani na očekávanou smrt se člověk nedokáže připravit.
Život je slet okamžiků a všechny.. Směřují k jedinému.
Pláču jako želva.. Nechci zase stát ve studený místnosti plný smutku, ale jestli už tě nic netrápí.. Tak se usměju smrti do tváře a požádám hvězdy, aby ti ukázaly cestu.
Sbohem babičko.

rtěnka

Neděle v 13:53 | Retrospektivní |  -beznázvu-
Zdává se mi o borůvkách. Zdá se ni o elegantních štíhlých prstech, které mi na studni krájeli jablíčka na měsíčky. Zdá se mi o dlaních protkaných zakroucenými žilkami. O dlaních, které mě hladívali po tvářích, vlasech i duši. Cítím ty doteky právě teď, kdy o nich píšu. Jsou tak opravdové. Stejně jemné jako si je pamatuju. Už jako malá jsem k těm rukoum a vůni francouzského krému přilnula.
Zdává se mi o Praze o všech těch uličkách a památkách, o nichž jsi veděla víc než všechno.
A já si dnes, s odstupem tolika let všechny ty informace o klenotech, hrobkách a alejích na Petříně pamatuju, snad do každičkého detailu. Říkávala jsi, že opakování je matkou moudrosti.
Moje nejmilejší vyprávění bylo o Šemíkovi. Zbožňovala jsem ten zápal, s nímž jsi pronesla onu větu
,,drž se pane", kterou Šemík Horymírovi před skokem zařehtal.
Mohla bych tu pasáž poslouchat zas a znovu.
Prováděla jsi mě po Praze a kladla na srdce ať si pamatuji ať vím, protože vědět je důležité. Praha je dnes domovem těchto vzpomínek.
Když se dnes po Praze sama toulám, slýchámTvůj hlas.
Zdává se mi o přeslazeném černém čaji a rozmačkaných borůvkách s cukrem. Nehty jsi měla plné zrnek a fialové. Mám dnes téměř totožný tvar nehtů jako ty.
Kolébám uzlíček všech tě vzpomínek, zahřívám jej v náruči. A je mi smutno. Chybíš mi babi.
Pamatuju si tvou rtěnku odstínu 102. A pokaždé když je mi smutno, vzpomenu si, co jsi mi tenkrát v kupé na cestě domů řekla. Ano babi, až budu smutná natřu si rtíky rtěnkou a usměju se na svět, protože jsem krásná.
Rozplývám se, když si na tvá slova vzpomenu.
Kdybych se jen mohla vrátit v čase a zas na pár chvil s Tebou sedět na studni ve stínu jabloně a od borůvek ti upatlat brožůrky o místech v Praze, kam jsi mě chtěla vzít.
Milovala jsi mě a já na Tebe nikdy nezapomenu. Tak... už můžeš odejít babi, netrap se.
S láskou a rty od borůvek

33 cigaret

12. února 2018 v 21:57 | Retrospektivní |  -beznázvu-
mám hubu plnou keců a přesto nemám co říct
mám hubu plnou cigaret bez tabáku
mám plíce plný zkyského kouře

nechci aby to tu leželo ladem, hnilo
ale faktem je že tohle místo je odrazem mejch pocitů a myšlení
a to momentálních
no a když zrovna hniju
tak jak by to tady mohlo bejt jiný
poslouchám vypsanou a smiřuju se s faktem že mi dopisuje propiska

neděle

4. února 2018 v 20:07 | Retrospektivní |  -beznázvu-
procházela jsem unavenejma ulicema, na chodníku se povalovala polonahá kocovina. roztříštěný sklo se blyští ve světlejch lamp, který se hrbí nad popelnicema. pomačkaný krabičky od cigaret a chuť probdělý noci ve vzduchu. zatažený rolety, roztančený odpadky a lahve od vína. vypelichaná kočka tasí drápky ze spaní, to když vzpomene si na všechny ty sráče kteří vráželi do popelnic a bruslili po vlastních zvratkách. tasí drápky na ty, jež předešlou no ochutnaly rty démona alkohola. ale…kdo je ale víc démon? ethanol v lahvi nebo lidskej chtíč? myslím, že se zvednu zpoza rozvrzanýho stolu kde vždycky píšu a zaplatím u baru ( skoro vždycky) budu mít jasno.

SMRTELNÍCI, ZLOMTE VAZ.